„Kašli na to,“ skočí mu Jásmín do řeči. „Musela jsem přece zmizet, to snad chápeš. Po tom vloupání a po všem. Udělala jsem to pro Fádího. Věřila jsem, že to dělám pro něj.“ Ignacio se nakloní dopředu, jeho oči už jsou zase měkké a důvěrně známé. „Ale Yazz, querida. Ty si vážně myslíš, že stejně všichni nevěděli, jak to bylo? Myslíš, že uvěřili, žes ty věci ve studiu ukradla ty?“ Jásmín celým tělem projede studená vlna. Jistěže věděla, že je to jen výmluva, že je to jen cosi, co ji strčí přes zábradlí. Cosi, co jí nažene vzduch pod roztažená křídla. „Udělala jsem, co jsem udělala, ej?“ řekne. „Teď jsem tady. Co chceš ode mě slyšet?“ Napije se piva. Ignacio pokrčí rameny a rychle se podívá na svůj mobil. „Už musím jít,“ řekne a zvedne se. „Rád jsem tě viděl, Yazz.“ Silueta Ignaciova mohutného těla zakryje slunce a na Jásmín dopadne jeho stín. Také ona vstane a políbí ho na tvář. On ji však znovu uchopí za ramena a kousek od sebe odstrčí. Pohlédne na ni s vážnou tváří. „Nechceš tu, doufám, pobíhat okolo a ukazovat všem ty fotky?“ řekne. „Vážně, do tohohle se určitě zamotat nechceš.“ „Do čeho, lén? Řekni mi to. Nic jiného nemám.“ „O jistých věcech se nemluví. Člověk udělá líp, když se stará sám o sebe. Víš, jak to v Bergortu chodí.“ „Ale poptáš se na Fádího, že jo? Zjistíš, jestli někdo něco neslyšel?“ „Jasně. Ale nedělej si naděje. Vážně, Yazz, drž se při zemi. Jestli je naživu, ozve se sám. Věř mi.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225235
BERGORT ČERVENEC—ŘÍJEN 2014
Je horké léto, říkají Švédové nad termoskami a sýrovými sendviči na nakládací rampě za velkoobchodem se zeleninou ve čtvrti Fittja, kam mě nakonec dohnal pracovní úřad. Na slunci je krásně, říkají a zvedají k obloze své opilecké tváře, aby se na tom letním pěkně horkém slunci pořádně spálili. „Co ty na to Abdulláhu? Není to přesně jako doma v poušti?“ Já nesedávám o přestávkách na slunci. Nejím sýrové sendviče a nepiju kávu. Jím jenom rajčata a oříšky, které kradu z palet, když čekám, až si vezmou plastové bedny, svoje kecy a vylezou ven na rampu, abych se mohl v šatně umýt a potom se ukrýt v jedné z chladíren, kde si roztáhnu ošoupaný kobereček, který jsem si koupil za čtyřicet švédských korun na nedělním bazaru pod dálničním mostem. Ani jsem se nepokusil usmlouvat cenu. Ne za tohle, ne za svůj nový život. Mekku už nemusím hledat v mobilu, vím, že stačí otočit se k okurkám a lilkům. Za nimi, kdyby člověk protáhl dlouhou rovnou čáru, leží Mekka. A stejně tak i doma ve svém pokoji; otočím se k tvému polštáři, k tomu, co kdysi bývalo tvým
polštářem, a přímka vedená od mého čela skrz něj končí v Mekce. Každý den, při každé modlitbě myslím na to, že jsem špatný muslim, špatný bratr, protože při modlitbě necítím, jak mě Bůh naplňuje. Necítím, jak mnou proniká světlo, a kradu rajčata a nemůžu si vybavit svůj rak’at, svoje verše z Koránu, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225235
takže je musím pokaždé znova vygooglit a číst je na displeji mobilu. Švédská transkripce arabštiny je moc těžká. Každý den si vyčítám, kolik energie jsme věnovali úsilí stát se součástí světa, do kterého nikdy nemůžeme zapadnout. Že jsme se naučili celý švédský slovník, ale zapomněli arabštinu. Každý den slibuju, že se polepším, že se budu učit, že to nebudu dávat na odiv. Nový život člověk nemůže dávat na odiv. Když dokončím modlitbu, slyším, jak Švédové pokašlávají a smějí se za dveřmi skladu, rychle dvakrát za sebou zašeptám své As-salámu alejkum wa rahmatulláh, vstanu, sroluju kobereček, zastrčím ho pod polici s hruškami a vyjdu z chladírny, abych pokračoval v přenášení beden plných banánů, salátů, jablek a hlávek zelí až do chvíle, kdy bude čas odjet metrem domů. Jsem nejosamělejší muslim na světě. Modlím se o samotě. Věřím o samotě. Občas v pátek zajdu dolů k mešitě, zůstanu stát na druhém konci náměstí a pozoruju muže, jak scházejí do sklepa. Titíž jako vždycky. Mehdího otec a děda. Starý Jamal, který má opravnu bot u stanice metra. Pozoruju jejich sváteční kalhoty a kabáty, kníry a pokořené, zatraceně ohnuté krky. Jak může někdo být součástí téhle ummy? To není nic pro mě. Jsou tak jednotní, není v tom nic opravdového, neumějí nic než fňukat a bědovat. Ale já potřebuju víc. Čekám něco víc. A dokud to nepřijde, zůstanu bratrstvem osamoceného. Čekám a nemám žádné společenství, nikoho, s kým bych se modlil v náboženství, které je na společenství, spravedlnosti a solidaritě založeno. Čekám, připravuju se. Nutím se číst Korán. Snažím se učit modlitby nazpaměť. Připravuju se a hledám na internetu nové, virtuální bratry. Nejsou jako ti muži na náměstí, jsou vážní a militantní a moje víra roste s každým dalším videem ze Sýrie a s každým kázá100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225235