Elliot_sazba.qxd20.12.201618:36Stránka98
a černé řasy, které je rámovaly… Nejradši by se v nich utopil. Zevnějšek měl vrytý do paměti a chtěl se dozvědět, co se skrývá uvnitř. Ze školy si ji nepamatoval. Bylo jí o několik let méně, tudíž byla na školní výlet moc mladá. Po zmizení autobusu s dětmi ji rodiče ze školy odhlásili a vzdělávali doma. „Co dělali vaši rodiče ten den?“ zeptal se jí. Sjela pohledem na své ruce, které si pohrávaly s lemem šortek. „Byli v šoku. Někdo ze školy zavolal a řekl matce, že hledají autobus. Ona potom proseděla zbytek dne u telefonu a zírala do prázdna. Pamatuju si, že jsem se dívala na pohádky a byla jsem radostí bez sebe, že ji nezajímalo, kolik času jsem proseděla u televize. Obvykle jsme měli přísný limit. Toho dne jí to bylo jedno. Zavolala otci, ale nemohl odejít z práce dřív. Když dorazil domů, přidal se k ní… Seděli spolu u stolu a čekali. Byla jsem jediná, kdo snědl večeři. Seděli tam a sledovali mě, jak jím. Byl to zvláštní pocit, ale věděla jsem, že se bratr brzy vrátí domů. Myslela jsem si, že autobus jenom zabloudil.“ Obrátila pohled ven z okna a pak pokračovala tichým hlasem: „Jako by tušili, že se nevrátí. Když o tom tak přemýšlím, přísahala bych, že nechovali absolutně žádnou naději.“ „A když se Chris vrátil?“ Michael pocítil k přeživšímu chlapci i jeho rodině krátký nával závisti. Ten se však rychle vytratil, když na něj Jamie upřela své zelené oči. „Nemohli tomu uvěřit. Odmítli tomu věřit, dokud ho v nemocnici nespatřili na vlastní oči. Ztratili všechnu naději. Úplně všechnu. Ty dva roky byly hrozně pochmurné. Viděla jsem to na vánočních fotografiích z těch let. Viděla jsem zoufalství v jejich očích, když se usmívali před fotoaparátem. Matka zůstala s Chrisem v nemocnici, dokud ho nepropustili domů. Odmítla se od něj vzdálit.“ „Nestrávil tam tři měsíce nebo tak nějak?“ Jamie přikývla. „Zdálo se to jako věčnost. Několik týdnů ležel v kómatu. Mám pocit, že kóma vyvolali doktoři, aby se poškozený mozek lépe zahojil. Prošel pěti operacemi obličeje a také několika operacemi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225132
Elliot_sazba.qxd20.12.201618:36Stránka99
pravé nohy. Čekala jsem, kdy se všechno vrátí do normálu, ale jeho zdravotní problémy se táhly dál a dál. Doma to nikdy nebylo jako dřív. Myslela jsem, že všichni budou zase šťastní. Místo toho jsem stále po nocích slýchávala matku plakat a sledovala, jak se otcovy zásoby alkoholu tenčí a znovu doplňují. Ani vánoční fotografie se od té doby moc nezměnily. Rodiče stále měli stíny pod očima a Chris se odmítal podívat do objektivu. Levá strana jeho obličeje vypadala tak strašně, že se při focení vždy odvracel. Nenáviděl vlastní tvář. Až ho rodiče konečně přestali fotit.“ Jamie se zamračila. „Takhle s odstupem to zní hrozně. Ale nedělali to proto, že by se za něj styděli. Dělali to proto, že to tak chtěl. Byl úplně uzavřený do sebe. Choval se, jako kdyby nechtěl, aby okolní svět věděl o jeho existenci. Každých pár let se objevili na prahu novináři a on celé dny nevycházel z pokoje. Řekla bych, že to pro rodiče byla docela úleva, když se odstěhoval.“ „To je strašné.“ „Souhlasím.“ Zamyšleně přikývla. „Ten stres byl na ně moc. Samozřejmě to nebylo tak hrozné, jako když zmizel, ale žít se skořápkou jeho bývalého já nebylo snadné. Terapie nikam nevedla. Byl šťastný, jenom když byl sám a pracoval na počítači. Je těžké být rodičem nedotknutelného dítěte. Snažíš se mu pomoct, ale nic nezabírá.“ V autě se rozhostilo ticho. Ne nepříjemné ticho. Porozumění. Propojení. Michael se natáhl a stiskl její ruku. Jamie pohlédla na jejich propojené prsty a nadzvedla koutky rtů v úsměvu. Setkali se očima. „Omlouvám se,“ řekl. „Nemáš se za co omlouvat.“ „Ale mám. Dlouho jsem tvoji rodinu nenáviděl. Nenáviděl jsem tvého bratra, nenáviděl jsem tvé rodiče, nenáviděl jsem tebe za to, že se ti vrátil bratr a mně ne.“ Jamie zbledla. „Nechápal jsem to,“ dodal rychle. „Byl jsem dítě. Byl to můj způsob, jak se s tím vyrovnat. Bylo snadné nenávidět neznámé lidi. Jen 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225132
Elliot_sazba.qxd20.12.201618:36Stránka100
jsem chtěl zpátky svého bráchu. Pořád chci. Každý cvokař by nejspíš řekl, že to byla celkem normální reakce na nastalou situaci.“ Barva se jí pomalu vracela do obličeje. „Chápu. Pravděpodobně bych reagovala stejně.“ Pevně svíral její dlaň a cítil, jak mu stisk oplácí. Hrudníkem se mu rozlilo teplo a usmál se. Skutečným úsměvem, ne tím falešným „nevěřím ani slovo z toho, co říkáš“ úsměvem. „Bože, jsi překrásná,“ vyrazil ze sebe. Vesele přimhouřila oči a zasmála se. Jeho srdce udělalo dvojité salto. A to si myslel, že předtím byla nádherná… Vyprostila ruku ze sevření a dotkla se jeho tváře. „Taky nejsi k zahození, Brody.“ Sjela pohledem od jeho očí ke rtům a Michaelovo srdce div nevzplanulo. „Prokristapána.“ Nemohl popadnout dech. Znovu se zasmála a přejela mu prstem po rtech. „Připraven na setkání se šerifem?“ Michael překvapeně zamrkal. Úplně zapomněl na cíl jejich výpravy. Jak můžou ženské tak plynule přepnout od jednoho tématu k druhému? „Hm… jasně,“ pronesl, ale neznělo to moc přesvědčivě. Jamie si rozepnula pás, otevřela dveře a vysunula z nich hladké nohy. Michael se kousl do tváře. Bouchla dveřmi a koukla na něj skrz okénko. Ještě stále se nepohnul. „Tak jdeš se mnou, nebo ne?“ Nedokázal se odlepit od sedadla. A nebylo to tím horkem. Něco v jejich rozhovoru a dotyk její ruky na tváři ho naprosto rozhodily. Srdce mu splašeně tlouklo a on netušil, co s tím má dělat. S námahou polkl a cítil se, jako by vyskakoval z letadla. Bez padáku. Sáhl po klice. „Kamkoliv.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225132