KUTILOVÉ
Po ránu se změnilo počasí a sníh se rychle měnil ve špinavou vodu. Stružky stékaly z malého okna ve výši ramen, které vedlo na dvorek. Po ulici čvachtavě projížděla auta. Stmívalo se – venku i uvnitř. Když se objevila ve dveřích ložnice, on strkal oblečení do kufru. Já jsem tak ráda, že už jdeš! Tak ráda, že vypadneš! řekla. Slyšíš? Dál dával věci do kufru. Ty hajzle! Já jsem tak ráda, že už zmizíš! Rozplakala se. Ani se mi nemůžeš podívat do očí, že ne? Pak si všimla fotografie dítěte na posteli a zvedla ji. Podíval se na ni. Utřela si oči a hleděla na něj; pak se otočila a šla zpátky do obýváku. Vrať mi to, řekl. Koukej si sbalit věci a vypadni, řekla. Neodpověděl. Zapnul kufr, oblékl si kabát, a ještě než zhasl světlo, rozhlédl se po ložnici. Pak odešel do obýváku. Stála ve dveřích do kuchyňky s děckem v náručí. Chci si vzít dítě, řekl. Ty ses zbláznil! Ne, ale chci dítě. Někoho sem pak pošlu pro jeho věci. Ani se ho nedotkneš, řekla. Miminko se rozplakalo a matka mu z hlavy odhrnula pokrývku, do které bylo zabalené. Pšš, pšš, šeptala a dívala se na dítě konejšivě. Přišel blíž. Kristepane! vykřikla. Ucouvla o krok do kuchyně. Chci to dítě. Vypadni odsud! Otočila se a snažila se dítě držet v rohu za sporákem. Ale on k ní přišel, natáhl se přes sporák a pevně dítě uchopil.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225035