„Řekl jsem, že by sis to měla nechat pro sebe. Mě to… teda hrozně mrzí.“ „Vypadni… zmizni odsud.“ Přišel k ní blíž. Dívka chtěla vstát. Když už klečela na jednom koleni, přiskočil k ní a pěstí ji praštil do spánku. Zaječela a spadla. Zase se snažila vstát, ale Jerry ji kamenem udeřil do obličeje. Slyšel, jak jí zapraskaly zuby a kosti, mezi rty se jí vyřinula krev. Kámen upustil. Dívka žuchla na zem a on se nad ní sklonil. Když se pohnula, praštil ji kamenem ještě jednou – tentokrát míň silně, ale do zátylku. Odhodil kámen a dotkl se jejího ramene. Zatřásl s ní a po chvíli ji otočil. V otevřených očích měla skelný výraz; pomalu kroutila hlavou a v ústech pohybovala jazykem: snažila se vyplivnout krev a kousky zubů. Pohybovala hlavou ze strany na stranu a očima se ho snažila zaměřit; pak jí sjely jinam. Vstal, kousek poodešel, a zase se vrátil. Dívka se snažila posadit. Klekl si vedle ní, položil jí ruce na ramena, aby ji zase položil. Ruce mu ale sjely na její hrdlo a začal ji škrtit. Jenže to nedokázal udělat pořádně, takže když stisk povolil, z průdušnice se jí vydralo hysterické sípání. Spadla na zem a Jerry vstal. Pak se shýbl a uvolnil dost velký kámen. Když ho zdvihl do výše očí a pak nad hlavu, padala z jeho spodku hlína. Upustil balvan na dívčin obličej. Ten zvuk se nelišil od obyčejné facky. Zdvihl kámen a udeřil ještě jednou; snažil se přitom dívat jinam. Pak kámen zase zdvihl. Bill šel soutěskou. Už bylo hodně pozdě, skoro padl soumrak. Všiml si místa, kde někdo šplhal do kopce, ale pak se vrátil a zvolil snadnější cestu. Tu malou, Barbaru, dohonil, ale u toho zůstalo; nesnažil se ji ani políbit, natož něco jiného. Opravdu se na to necítil. V každém případě se bál. Možná by byla ochotná, možná nebyla, ale on to nechtěl riskovat. Už sešla ke kolům a čekala na svou kamarádku. Kdepak, on jen chtěl Jerryho popohnat a co nejrychleji se vrátit domů. Bylo mu jasné, že mu to Linda nedaruje; kromě toho asi byla vyděšená. Bylo hrozně pozdě, měli se vrátit už před několika hodinami. Byl
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225033
nervózní a vyběhl posledních pár metrů na kopec, na jeho plochý vrchol. Oba je spatřil najednou – za dívkou stál Jerry a držel balvan. Bill měl pocit, že se zmenšuje, je stále hubenější a vůbec nic neváží. Zároveň jako by se do něho opřel pořádný vítr a bušil mu do uší. Chtěl se z toho vymanit a utíkat, utíkat pryč, jenže něco mu šlo naproti. Obrysy se sunuly přes stín vrhaný skálou, a ten stín jako by se pohyboval také. V šikmém světle se zdálo, že se země posunula. Nesmyslně ho při myšlence na obě kola čekající na úpatí kopce vedle auta napadlo, že kdyby tam jedno nebylo, tak by se všechno změnilo a on by tu dívku při vyběhnutí na kopec prostě neviděl. Teď ale před ním stál Jerry, celý zhroucený, jako by se z něj vytratily všechny kosti. Bill si uvědomil, jak nesnesitelně blízko u sebe jsou – stačilo natáhnout paži. Najednou na rameni ucítil hlavu. Zvedl ruku a – jako by ta strašná vzdálenost, která se před nimi náhle prostírala, vyžadovala aspoň tohle – začal Jerryho poplácávat po rameni. V tu chvíli mu vytryskly slzy.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225033
AŤ SE VÁM DAŘÍ
Edith Packerová měla v uchu zastrčenou šňůru vedoucí od kazeťáku a kouřila jeho cigaretu. Televize měla stažený zvuk. Edith seděla na pohovce s nohama složenýma pod sebou a listovala publicistickým časopisem. James Packer vyšel z pokoje pro hosty, ze kterého si udělal pracovnu. Měl na sobě šusťákovou bundu a při pohledu na Edith se zatvářil překvapeně a hned pak zklamaně. Všimla si ho a vyndala si sluchátko z ucha. Cigaretu si odložila do popelníku; na sobě měla punčocháče a zamávala mu prsty jedné nohy. „Bingo,“ řekl. „Zajedeme si teda dneska večer zahrát, nebo ne? Přijedeme pozdě, Edith.“ „Jedu určitě,“ řekla. „Jen mě to teď tak vtáhlo, že jsem ztratila pojem o čase.“ Měla ráda vážnou hudbu, a on ne. Už byl v důchodu; pracoval jako účetní, a teď si ještě přivydělával – dělal daňová přiznání pro své někdejší klienty. Pracoval i teď večer. Nechtěla ho svou hudbou rušit. „V tom případě už musíme vyrazit,“ řekl. Podíval se na televizi a šel ji vypnout. „Už jdu, jen si ještě odskočím,“ řekla. Zavřela časopis a vstala. „Takový spěch zas není,“ řekla s úsměvem a odešla. Šel se přesvědčit, že je zadní vchod zamčený a na verandě se svítí, a pak zase postával v obýváku. Do klubu to autem trvalo deset minut a bylo mu jasné, že první hru už nestihnou. Rád chodil včas, což spíš znamenalo několik minut před začátkem, aby se mohl pozdravit s lidmi, které od minulého pátku neviděl. Bavilo ho žertovat s Friedou Parsonsovou, když si v polystyrenovém kelímku míchal kávu. Frieda patřila mezi organizátorky pátečního binga; přes týden prodávala v jediném dragstoru v městečku. Rád tam jezdil chvilku před začátkem, aby si s Edith od Friedy stačili koupit kávu a zaujmout místa u posledního stolku u zdi. Byl to jeho oblíbený stolek. Už několik
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225033