si to člověk rozebral, nebylo to nakonec nic až tak zvláštního. Upil trochu šampaňského. Nemělo tu správnou chuť. Přejel si rty jazykem a pak si utřel ústa do rukávu. Na šampaňském spatřil olejový povlak. Vstal, odnesl pohárek a vylil jej do výlevky. Vzal lahev do obýváku a pohodlně se usadil na pohovce. Když pil, držel lahev za hrdlo. Neměl ve zvyku pít z lahve, ale nepřišlo mu, že by dělal něco nezvyklého. Řekl si, že i kdyby měl usnout vsedě na pohovce uprostřed odpoledne, nebylo by to o nic divnější, než když někdo musí celé hodiny ležet nepřetržitě na zádech. Sklonil hlavu, aby vykoukl z okna. Podle úhlu slunečních paprsků a stínů, které se sunuly do pokoje, odhadoval, že jsou asi tři hodiny.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225031
ODKUD VOLÁM
J.P. a já sedíme na přední verandě v odvykacím zařízení Franka Martina. Jako všichni ostatní u Franka Martina je J.P. především alkoholik. Ale je taky kominík. Je tady poprvé a má strach. Já už tu jednou byl. Co k tomu dodat? Vrátil jsem se. J.P. se vlastně jmenuje Joe Penny, ale chce, abych mu říkal J.P. Je mu asi třicet. Méně než mně. Ne o moc, ale o trochu ano. Vypráví mi, jak se pro svou práci rozhodl, a chce při mluvení použít ruce. Jenže ruce se mu třesou. Ani chvilku nezůstanou v klidu. „Tohleto se mi ještě nikdy nestalo,“ povídá. Myslí tu třesavku. Říkám mu, že s ním cítím. Že ta třesavka poleví. Určitě to přestane. Ale bude to nějakou dobu trvat. Jsme tu teprve pár dní. Ještě nejsme z nejhoršího venku. J.P. má tu třesavku a mně v rameni každou chvíli zacuká nerv – možná to nerv není, ale něco to být musí. Někdy to cuká na straně na krku. Když k tomu dojde, vyschne mi v puse. Pak se jen snažím polknout. Vím, že se něco chystá, a chci tomu zabránit. Chci se před tím schovat – přesně to chci udělat. Jenom zavřít oči a nechat to proplout kolem, ať to spadne na někoho jiného. J.P. chvíli počká. Včera ráno jsem viděl záchvat. Chlápek, kterému říkají Drobeček. Velký tlustý chlap, elektrikář ze Santa Rosy. Prý už tu byl skoro dva týdny a nejhorší měl za sebou. Do dvou dnů měl jít domů a Silvestra by strávil se ženou u televize. Drobeček se chystal, že na Silvestra bude popíjet horké kakao a přikusovat cukroví. Když včera ráno sešel na snídani, vypadal ohromně. Vydával kvákavé zvuky a ukazoval někomu, jak lákal kachny a ty mu přistávaly skoro na hlavě. „Bum, bum,“ vyrážel Drobeček, když ze vzduchu sundaval pár kachen. Drobeček měl mokré vlasy ulízané po stranách dozadu. Právě vylezl ze sprchy. Taky se žiletkou pořezal na bradě. No a co? U Franka Martina mají na tvářích ranky skoro všichni. To se stává. Drobeček se protáhl do čela stolu a začal líčit, co se mu přihodilo při nějaké
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225031
pitce. Chlapi u stolu se smáli a kroutili hlavou, zatímco do sebe házeli vajíčka. Drobeček cosi řekl, zašklebil se a rozhlédl se kolem stolu, jestli to bereme. Všichni jsme za sebou měli přesně takové hanebné ztřeštěnosti, a proto jsme se taky určitě smáli. Drobeček měl na talíři míchaná vajíčka, nějaké sušenky a med. Seděl jsem u stolu, ale hlad jsem neměl. Přede mnou stálo kafe. A najednou už tam Drobeček nebyl. Spadl dozadu se židlí a ozvala se hrozná rána. Ležel na zádech na podlaze, oči měl zavřené a patama bušil do linolea. Chlapi volali Franka Martina, ale ten už tam byl. Několik chlapů se svezlo na podlahu vedle Drobečka. Jeden mu vrazil prsty do pusy a snažil se chytit jazyk. Frank Martin zařval: „Všichni od něj!“ Všiml jsem si, že celá naše banda se sklání nad Drobečkem, jen se na něj díváme a nemůžeme odtrhnout oči. „Ať k němu může vzduch!“ křičel Frank Martin. Pak běžel do kanceláře a zavolal sanitku. Dnes už je Drobeček zase na palubě. Mluvíme o tom, jak rychle se vzpamatoval. Dnes ráno pro něj Frank Martin zajel dodávkou do nemocnice. Vajíčka Drobeček už nestihl, ale stejně si vzal do jídelny kafe a zasedl ke stolu. Někdo mu v kuchyni udělal topinku, ale Drobeček ji nesnědl. Jenom tak seděl nad kafem a hleděl do hrnku. Pořád před sebou hrnek postrkoval sem a tam. Rád bych se ho zeptal, jestli něco tušil, než se to stalo. Chtěl bych vědět, jestli cítil, že se mu zastavilo srdce nebo třeba naopak začalo vyvádět. Začalo mu škubat víčko? Ale na nic se ho ptát nebudu. Stejně nevypadá, že by měl dvakrát chuť o tom mluvit. Ale na to, co se stalo Drobečkovi, v životě nezapomenu. Drobeček je natažený na podlaze a kope nohama. A tak pokaždé, když mi někde začne něco cukat, nadechnu se a čekám, že najednou budu ležet na zádech, dívat se nahoru a někdo mi bude strkat prsty do pusy. Na židli na přední verandě má J.P. ruce v klíně. Kouřím cigarety a místo popelníku mám starý uhlák. Poslouchám, jak J.P. přeskakuje z jednoho na druhé. Je jedenáct dopoledne – půldruhé hodiny do oběda. Nikdo z nás nemá hlad. Ale všichni se stejně těšíme, že půjdeme dovnitř a sedneme si ke stolu. Třeba hlad dostaneme.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225031