Moje ruce, celé pokryté námrazou a křečovitě svírající kovou kliku, najednou necítily zimu ani chlad, jen tupou bolest. Po všem tom řezání a šití jsem měl být příliš slabý na to, abych se vůbec pohnul, ale nebylo tomu tak. Seskočil jsem z toho prokletého stolu a shodil ze sebe přikrývku, pod kterou jsem ležel. Jen tak, nahý, jsem se rozběhl ke krbu. O okamžik později už jsem v dlani ucítil váhu rozpáleného pohrabáče a s ním v ruce vyrazil za tím parchantem. Coula jsem dohnal ve chvíli, kdy otevíral dveře, a to rozpálené železo jsem mu vší silou vrazil mezi lopatky. Zakvičel jako prase na porážce, ale já pro něj měl jen jedno slovo: „Spravedlivý.“ Pak jsem celé to místo zapálil. Ne snad proto, abych se ohřál, i když jsem se třásl v zimnici, až mi zuby divoce cvakaly a ruce se mi neovladatelně třásly. Zapálil jsem to tam, abych se očistil. Abych zničil všechny stopy po Coulovi a jeho odporných rukách, a nejen rukách. Abych zahladil vzpomínky na svoji bezmoc a selhání. „Chtěl jsem tam zůstat,“ zašeptal jsem. Nezáleželo na tom, jak hlasitě nebo tiše budu mluvit. Věděl jsem, že mě stejně uslyší. „Nepamatuju se, že bych odtamtud odešel. Nepamatuju se, jak blízko ke mně se ty plameny dostaly.“ Našli mě pak v lese. Snažil jsem se dostat k té soše, k dívce čekající na jaro, kterého se nikdy nedočká. Chtěl jsem ležet na místě, kam jsem pohřbil svého milovaného psa. Chtěl jsem tam zůstat navěky a čekat s ní. Bohužel mě dostali dřív, než jsem se tam doplazil. Znovu jsem stál před námrazou pokrytými dveřmi ve své paměti. Zvedl jsem hlavu a divoce zařval. „Dneska ti toho ukážu mnohem víc, Kateřino.“ Existují pravdy, které sice známe, ale nikdy o nich nemluvíme. Dokonce ani v noci, když jsme jen sami se sebou. Existují vzpomínky, o kterých víte, a přitom o nich nevíte. Věci v nich najednou přestávají být tím, čím jsou doopravdy, ale stávají se abstrakcemi bez skutečného významu. Některé komnaty, jak je jednou otevřete, už nejde znovu zavřít. To jsem chápal, už když mi bylo deset. Věděl jsem to, a právě 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225025
proto jsem zavřel ty dveře před sebou a pohřbil za nimi další vzpomínku. Zamkl jsem je na deset západů a zapečetil je, abych do nich už nikdy nevstoupil. A přesto jsem tu teY stál, připravený nahlédnout do temnoty, kterou ukrývaly. Byl jsem dokonce ochotný vzpomenout si na Coula, jen abych se vyhnul jejich otevření. Najednou jsem dostal strach a ruce se mi začaly třást, ale zatnul jsem zuby a přinutil se uklidnit. Tohle jsem nechtěl, opravdu ne, ale neměl jsem na vybranou. Potřeboval jsem se zbavit Kateřiny, vyštvat ji ze své hlavy a ze svých snů – a upřímnost byla moje nejlepší a nejúčinnější zbraň proti ní. Zatlačil jsem na ty dveře před sebou, na jejich hnisem oslizlé dřevo pokryté námrazou. Zabral jsem a najednou jsem cítil, jak si vrážím kopí do svého vlastního břicha, jak se mi zařezává do střev pořád hlouběji a hlouběji. Pak dlouho nepoužívané panty zaskřípěly na protest a dveře v mojí paměti se otevřely. Nevedly ale do trůnního sálu mého otce, ale do sychravého podzimního večera na rozježděnou polní cestu, která se klikatila údolím a končila u klášterní brány. „To by mě čert vzal, kdybych tohle udělal!“ Všichni jsme sice dobře věděli, že bratra Kecala si čert vezme tak jako tak, ale nikdo z nás to neřekl nahlas. Jen jsme tiše stáli uprostřed zablácené cesty, třásli se ve studeném západním větru a pozorovali nedaleký klášter. „Pudeš tam nahoru a poprosíš je, ’estli by ti nekoukli na to zranění,“ zopakoval Tlustý Burlow a chladně si ho změřil. S Burlowem nebyly žádné žerty, ale nikdy neměl u bratrů takovou autoritu jako nedávno zesnulý bratr Price. „To by mě čert –“ Burlow praštil Kecala zezadu do hlavy takovou silou, že ho shodil na zem, do bláta. Grumlow, Roddat, Sim a ostatní se vystrašeně krčili za Rikým. „Ten tam beztak zjistí hovno,“ ušklíbl jsem se. Všichni se ke mně překvapeně otočili a přestali si všímat Kecala, který se právě zvedal na všechny čtyři. Bláto z něj jen kapalo a sprostě nadával. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225025
Nezáleželo na tom, že jsem před pár dny ubil Price kamenem, pro ně jsem dál zůstával vyhublým desetiletým parchantem. Nikdy by si ode mě nedali poroučet. To, že jsem vůbec ještě žil, byla stejným dílem zásluha mých nepopiratelných šermířských schopností a Nůbáncovy ochrany, které jsem se těšil. Bude to trvat ještě dva roky, než mě najde sir Makin a než mi jeho a černochova podpora umožní stát se nepopiratelným vůdcem našeho malého bratrstva. „Vo co ti de, ty smrade?“ vyjel na mě Rike. I jemu bude trvat ještě hodně dlouho, než mi konečně odpustí Pricovu smrt. Podle mě ho na celé té věci beztak nejvíc štvalo, že to monstrum nezabil on sám. „Říkám, že tam hovno zjistí,“ pokrčil jsem rameny. „Jen se tam objeví, vodvedou ho do nemocnice. Ty se ale normálně stavěj stranou vod všeho vostatního. Nemoci a tak, chápeš. Navíc ho budou hlídat. Ten kripl už vod pohledu vypadá na to, že je schopnej ukrást i vobvazy, kterýma ho vošetřej.“ „Ty seš mi nějakej chytrej,“ ušklíbl se Gemt a pokusil se mě nakopnout, ale minul. Naschvál. Neměl dost odvahy na to, aby se mnou šel do otevřené konfrontace. „Sem dost chytrej, abych si dokázal spočítat, že v nemocnici to řádový zlato nebude.“ „Možná bysme tam měli poslat Nůbánce,“ ozval se bratr Čára a odplivl si směrem ke klášteru. V plivání vždycky vynikal a i tentokrát odlétl jeho odporný, zelenošedý hlen neuvěřitelně daleko. „Moh’ by na ně zkusit svoje pohanský triky. Na ty posraný pánbíčkáře by to mohlo –“ „Pošlete tam mě.“ Nůbánec nevypadal naším dnešním cílem nijak nadšený už od chvíle, kdy Tlustý Burlow útok na Svatého Šebestiána navrhl. Podle mě s tím nápadem náš současný vůdce vyrukoval beztak jen proto, aby Riký konečně přestal skučet. A možná i proto, že pokud by pokus vyrabovat takhle bohatý a dobře zabezpečený cíl uspěl, bratři by ho snad konečně přijali coby svého vůdce. „A jak se tam chceš asi dostat, co? Nabídneš jim, aby tě vošukali do prdele?“ vyprskl Gemt smíchy. Maical se k němu samozřejmě 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225025