křesťanství dokonce náboženstvím jediným. V r. 391 Theodosius I. zakázal pohanství a křest byl tvrdě vymáhán s tím, že kdo tak neučiní, budiž mučen a usmrcen. Olivový olej a po četných sporech i chléb a víno byly uznány za posvátné potraviny a sloužily i k liturgickým účelům. Chléb a víno se jako kvašené, a tedy určitým způsobem „zkažené“ produkty totiž nesrovnávaly s hebrejskou tradicí, víno bylo navíc nápojem opojným. S rozšiřováním křesťanství po světě šířil i římskokřesťanský model výživy. Církev založila kolem r. 250 n. l. důmyslný systém, v němž bohatí konvertité (ti, co přestupovali ke křesťanství) poskytovali stravu a útočiště chudým. Po oficiálním uznání křesťanství mohly být almužny nahrazeny přímou pomocí. Byly zakládány útulky pro chudé a nemocné, o něco později i v západní části římské říše. Špitály ve východní části však byly větší se složitější strukturou (řecky se jim říkalo nosokomeia = místo pro ošetřování nemocných). V Jeruzalémě fungoval v pol. 6. století špitál se 200 lůžky. Ještě větší byla Nemocnice sv. Samsona v Konstantinopoli. Koncem 3. stol. začali v Egyptě někteří muži (anachoreti – poustevníci) odcházet na vzdálenost jedno- či vícedenní cesty do pouště, kde vedli v jeskyních nebo v malých celách život v nejpřísnějším odloučení a odříkání a většinu času věnovali motlitbám. V jejich blízkosti se usazovali další muži, aby vedli obdobný život. Byl to počátek vzniku mnišských komunit. Ve 4. stol. již byly kláštery také v Palestině, Sýrii či v Malé Asii. Před r. 346 vznikly i první ženské kláštery. Na západě se organizovaný klášterní život objevil po r. 350 – jedním z průkopníků byl např. Martin z Toursu (v r. 371 se stal biskupem města).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224979
16. prosince roku 342 vyhlásili císařští spoluvládci a bratři Constantius II. (317–61) a Constans (320–50) zákaz sňatků mezi muži. Prvé případy porušení tohoto zákazu se v civilizovaném světě, včetně naší země, objevují až v současné době. Pod vliv křesťanství se stále víc dostávala také medicína, která byla podřízena náboženství. Lékaři, kteří směli léčit jen těla, byli podřízeni kněžím, jimž náležela péče o duše (anglické holiness = svatost a healing = léčení pocházejí ze základu wholeness = celost, neporušenost). Všechny fáze lidského života provázely křesťanské doktríny a rituály. Veškerý úděl člověka byl odvozen od prvotního hříchu Adama a Evy a trestem byla bolest a smrt, jejich synové měli pracovat v potu tváře, jejich dcery měly rodit v bolestech. Nemoci byly buď Božím trestem, nebo zkouškou víry. Církev ovlivňovala medicínu i svými atributy. Patrony medicíny se po pohanském Asklépiovi stali křesťanští světci Kosmas a Damián, případně sv. Lukáš a sv. Michal. Podobně jako u starých Egypťanů získal brzy každý tělesný orgán svého patrona z řad svatých. Svatý Antonín měl svou růži (růže), sv. Vít svůj tanec (chorea), sv. Artemis byl spojován s postižením genitálií, za epilepsii zodpovídal sv. Kryštof atd. Svatyně určené k léčebným účelům disponovaly různými relikviemi, obrazy svatých a amulety. Do některých z těchto posvátných míst proudili poutníci po tisících. Například víra, že krev sv. Tomáše Becketa léčí slepotu, duševní choroby, lepru i hluchotu, byla později základem popularity jihoanglického města Canterbury. Jinými poutními místy se stávala místa zázračných vyléčení – jedním i v současnosti výborně prosperujícím jsou od roku 1858 jihofrancouzské lázně Lurdy, ležící v departementu Hautes-Pyrénées.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224979
Křesťanské názory na lidské tělo a jeho nemoci vycházely z nejrůznějších tradičních názorů. Ať již to byly některé aspekty východního asketismu, který stavěl duši vysoko nad tělesnou stránku, nebo tradice židovského léčitelství zachycené ve Starém zákoně. Mnoho světských i církevních terapeutických postupů lze nalézt i v Novém zákoně. Křesťanská teologie do sebe vstřebala a poněkud modifikovala radikální dualismus některých levantských religiózních a filozofických sekt, které vyzdvihovaly nehmotnou duši a potlačovaly smrtelné tělo, považované za vězení duše. Jednou z hnacích sil křesťanství a zejména katolicismu se stala glorifikace utrpení, které mělo být při dostatečně zbožném způsobu života vykoupeno zmrtvýchvstáním a posmrtným Rájem. Tato zdánlivě nevinná víra v posmrtný život, jež je společným atributem snad všech náboženství, se dnes stává celosvětovou hrozbou v podobě teroristických sebevrahů, kteří věří v odměnu za své činy v nebeském Ráji. Podle křesťanské filozofie však lidské tělo nepatří člověku samotnému, ale Bohu, proto sebevraždu považuje za nepřípustnou. Složitým problémem byly již v té době duševní nemoci. Katolická církev tento problém vyřešila po svém a duševně nemocné lidi prohlásila za posedlé ďáblem a kněz se pak snažil ďábla (či ďábly) z těla vypudit, což představovalo tělesné mučení a nezřídka i smrt postiženého. Po smrti císaře Theodosia I. si v r. 395 rozdělili římskou říši jeho synové a ta se tak rozpadla na dvě části. Západní část s hlavním městem Římem zdědil Flavius Honorius (384–423), který vládl mezi lety 395 až 423 a připadla mu území zahrnující Itálii, Afriku, Španělsko, Illyrii (území na východě balkánského poloostrova odpovídající přibližně území bývalé Jugoslávie), Galii a části
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224979