křesťanství dokonce náboženstvím jediným. V r. 391 Theodosius I. zakázal pohanství a křest byl tvrdě vymáhán s tím, že kdo tak neučiní, budiž mučen a usmrcen. Olivový olej a po četných sporech i chléb a víno byly uznány za posvátné potraviny a sloužily i k liturgickým účelům. Chléb a víno se jako kvašené, a tedy určitým způsobem „zkažené“ produkty totiž nesrovnávaly s hebrejskou tradicí, víno bylo navíc nápojem opojným. S rozšiřováním křesťanství po světě šířil i římskokřesťanský model výživy. Církev založila kolem r. 250 n. l. důmyslný systém, v němž bohatí konvertité (ti, co přestupovali ke křesťanství) poskytovali stravu a útočiště chudým. Po oficiálním uznání křesťanství mohly být almužny nahrazeny přímou pomocí. Byly zakládány útulky pro chudé a nemocné, o něco později i v západní části římské říše. Špitály ve východní části však byly větší se složitější strukturou (řecky se jim říkalo nosokomeia = místo pro ošetřování nemocných). V Jeruzalémě fungoval v pol. 6. století špitál se 200 lůžky. Ještě větší byla Nemocnice sv. Samsona v Konstantinopoli. Koncem 3. stol. začali v Egyptě někteří muži (anachoreti – poustevníci) odcházet na vzdálenost jedno- či vícedenní cesty do pouště, kde vedli v jeskyních nebo v malých celách život v nejpřísnějším odloučení a odříkání a většinu času věnovali motlitbám. V jejich blízkosti se usazovali další muži, aby vedli obdobný život. Byl to počátek vzniku mnišských komunit. Ve 4. stol. již byly kláštery také v Palestině, Sýrii či v Malé Asii. Před r. 346 vznikly i první ženské kláštery. Na západě se organizovaný klášterní život objevil po r. 350 – jedním z průkopníků byl např. Martin z Toursu (v r. 371 se stal biskupem města).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224979