„Mluvená není, Anežko,“ odpověděl jsem a vzal ji za bradu tak jemně jako bych zdvíhal peříčko, „aby k nám ta řeč ovšem promluvila, nesmíš mi říkat pane Bukovský!“ Nebránila se a bradu ke mně zvedla. „A když řeknu Jožíku?!“ „Řekni!“ „Jak promluví řeč lásky, Jožíku?“ „Takhle!“ políbil jsem ji a trnul, aby neutekla. Vlastně jsme se na chviličku vzájemně dotkli rty. Měla zavřené oči a tváře jí zrudly. Na chvilku jsme se odtrhli, snad abychom se nadýchli nebo si cosi pověděli. Oběma se nám potáhly oči jakousi nevyslovitelnou chutí po sobě, spojenou zároveň s rozpaky. Neřekli jsme si vůbec nic a znovu se k sobě přiblížili ústy. Anežka mě navíc uchopila rukama kolem krku a přitáhla se ke mně. Já ji objal taky, přitiskl k sobě, ona ústa mírně pootevřela. Nasál jsem do sebe vůni i chuť máty. V tu chvíli se mi roztlouklo srdce ohromujícím zjištěním, že to čekala, že se na to připravila a že se mi vydává naproti. O to víc mě vzrušila její tělesná blízkost. Jak mávnutím čarovného proutku pominul ve mně ostych z dosavadní opuštěnosti, byť jsem cizí dívku dosud nepolíbil. Pronikala do mne vědomím jakési sounáležitosti, zároveň se mě zmocnila silným poznáním prazvláštní bytostné dvojjedinosti, splynutím duší a způsobila mi až k zbláznění omračující blaženost. Pustila se mě první, trochu se odtáhla. „Slyším na cestě nějaké hlasy, Jožíku,“ špitla varovně a usmála se, „čeká tam Ajša, všimnou si nás podle ní.“ „Škoda,“ řekl jsem. „Viď!“ vyhrkla, asi jí to nechtěně vyklouzlo z pusy, určitě neměla v úmyslu přiznat svůj prožitek, protože zrudla jako pivoňka. „Nemysli si o mně nic špatnýho!“ „Nemyslím si to.“ „Ani že jsem nestydatá?“ „Ne, myslím si, že bychom si měli všecko říkat popravdě.“ „Všecko?“
• 99 •
Satanovo jaro_rel_CS6.indd 99
23. 9. 2016 10:16:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224853
„Ty mi nechceš říkat všecko?“ „Chci,“ zaváhala, „ale nesmíš mi to povídat latinsky.“ „Nebudu,“ slíbil jsem, „když nebudeš ty chtít.“ „Jožíku, víš, já…“ „Co?“ „Já se ještě nikdy nelíbala.“ „Lituješ, že se to stalo?“ „Ne, mně se to líbilo,“ řekla poplašeně, „jenže kdybychom se tu zdrželi a někdo nás uviděl, přijdeme do řečí.“ „A co?“ „Nu,“ zamračila se, „naši by asi hubovali, že na to mám habaděj času až po veselce.“ Non ratio animusque. Už jsem chtěl prohlásit, že se mě zmocnil nepochopitelný nerozum, včas mě cosi zarazilo. Ačkoliv jsem věděl málo o Anežčině letoře a nezajímalo mě, má-li vůbec nějaké věno, a znal ji pouze z pokradmých pohledů v kostele, hlavně však z onoho letmého pohledu při nočním koupání v rybníku, jenž se mi trvale uhnízdil v hlavě, vylétla mi nakonec z úst netrpělivá a plytká slova. „Vidíš, jak se v koruně nad námi chvěje listí, byť není vítr?“ „Osika se vždycky třese,“ prohlásila Anežka nechápavě. „Zrovna takhle se všechno chvěje ve mně, jenže to není vidět.“ „A proč?“ „Protože teď už se prostě vzít musíme!“ vykřikl jsem. Lekla se. „Jak to myslíš? Vždyť si jdeme říct o ohlášky. Budou u toho i naši.“ „Copak nevíš, co to znamená, když se dva musejí vzít?“ „Vím, znamená to,“ znovu se zarazila a káravě vrtěla hlavou, „že čekají děťátko… Copak to jde po prvním políbení?“ „Ne, to nejde.“ „Proč jsi tedy říkal, že se musíme vzít?“ „Protože to čekání nemůžu vydržet.“
• 100 •
Satanovo jaro_rel_CS6.indd 100
23. 9. 2016 10:16:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224853
„Jaké čekání?“ „Až budeme úplně sami. Úplně sami, bez dohledu.“ Sama mě popadla za ruku. „Ale…“ „Ale co?“ „Můžu to říct?“ „Řekni to!“ „Poprvně to prej bolí.“ „Slyšel jsem o tom, potom to bude podruhé. A to už bolet nebude.“ „Chci to poprvně mít už za sebou.“ „Můžeme to provést ještě před veselkou,“ navrhl jsem nesměle. „Ne,“ vykřikla, „to jistě ne!“ „Měli bychom to pak hned podruhé, a to přece chceme.“ „Chci mít o svatební noci všechno jak se patří,“ pravila s takovou rozhodností, že bych si netroufal už na cokoliv naléhat. Z ničeho nic přešlápla, jako by ztratila rovnováhu, opřela se zády o kmen osiky a zavřela oči. „Trochu se mi zatočila hlava…“ Vyděsila mě. „Je ti špatně?“ „I ne, je mi dobře,“ řekla s očima stále zavřenýma, „hodně mi tluče srdce… Schválně si sáhni, Jožíku, jak tluče!“ Nevěděl jsem, jak a kam bych měl sáhnout, Anežka napřáhla ke mně svou paži, já jí podal ruku a ona si přiložila moji dlaň na svou hruď. Její srdce jsem nepocítil, zato mou rukou do mne proniklo jakési slastné rozechvění, když jsem si troufl víc a přes látku haleny pohladil prs. „Jožíku,“ zasténala, byť jsem ji určitě nezmáčkl, „dej mi prosím tě ještě pusu…“ Políbil jsem ji, pak se maličko odtáhla, otevřela oči a přiložila ústa k mému uchu. „Možná bychom to teda mohli udělat už před veselkou, abych to panenství měla za sebou, když se ti chce… Já vím, že tyhle touhy dokážou udělat s mužskýma hrozný věci…“ Nechtělo se mi, přesto jsem dlaní opustil prs, neboť žárlivost byla silnější. „Jakpak to můžeš vědět?“
• 101 •
Satanovo jaro_rel_CS6.indd 101
23. 9. 2016 10:16:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224853