„Mluvená není, Anežko,“ odpověděl jsem a vzal ji za bradu tak jemně jako bych zdvíhal peříčko, „aby k nám ta řeč ovšem promluvila, nesmíš mi říkat pane Bukovský!“ Nebránila se a bradu ke mně zvedla. „A když řeknu Jožíku?!“ „Řekni!“ „Jak promluví řeč lásky, Jožíku?“ „Takhle!“ políbil jsem ji a trnul, aby neutekla. Vlastně jsme se na chviličku vzájemně dotkli rty. Měla zavřené oči a tváře jí zrudly. Na chvilku jsme se odtrhli, snad abychom se nadýchli nebo si cosi pověděli. Oběma se nám potáhly oči jakousi nevyslovitelnou chutí po sobě, spojenou zároveň s rozpaky. Neřekli jsme si vůbec nic a znovu se k sobě přiblížili ústy. Anežka mě navíc uchopila rukama kolem krku a přitáhla se ke mně. Já ji objal taky, přitiskl k sobě, ona ústa mírně pootevřela. Nasál jsem do sebe vůni i chuť máty. V tu chvíli se mi roztlouklo srdce ohromujícím zjištěním, že to čekala, že se na to připravila a že se mi vydává naproti. O to víc mě vzrušila její tělesná blízkost. Jak mávnutím čarovného proutku pominul ve mně ostych z dosavadní opuštěnosti, byť jsem cizí dívku dosud nepolíbil. Pronikala do mne vědomím jakési sounáležitosti, zároveň se mě zmocnila silným poznáním prazvláštní bytostné dvojjedinosti, splynutím duší a způsobila mi až k zbláznění omračující blaženost. Pustila se mě první, trochu se odtáhla. „Slyším na cestě nějaké hlasy, Jožíku,“ špitla varovně a usmála se, „čeká tam Ajša, všimnou si nás podle ní.“ „Škoda,“ řekl jsem. „Viď!“ vyhrkla, asi jí to nechtěně vyklouzlo z pusy, určitě neměla v úmyslu přiznat svůj prožitek, protože zrudla jako pivoňka. „Nemysli si o mně nic špatnýho!“ „Nemyslím si to.“ „Ani že jsem nestydatá?“ „Ne, myslím si, že bychom si měli všecko říkat popravdě.“ „Všecko?“
• 99 •
Satanovo jaro_rel_CS6.indd 99
23. 9. 2016 10:16:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224853