V Parku pak Kučerovci vystupovali dost často a byla to vynikající představení, krásná atmosféra. Škoda, že se to nedalo natáčet, byly to totiž opravdu hrozné ratejny, špatná akustika… Jak jsem zařizoval jejich vystoupení? S tak slavnou kapelou to šlo snadno. Zájem o ně byl obrovský. Nestalo se za mě ani jednou, že by zůstala volná vstupenka. Vyjednal jsem třeba turné na říjen do Polska, když se vraceli zpátky, čekal jsem je už v Ostravě, protože jsem měl pro ně sjednáno na listopad a prosinec dalších 60 koncertů na cestě do Prahy! Památné vystoupení v amfiteátru na bratislavském Děvíně – bylo tak nabito, že ty, co omdleli, museli podávat přes hlavy k sanitkám. Město zaslíbené pro Kučerovce bylo však Brno, tam mohli hrát každý měsíc a vždy by bylo vyprodáno. Pamatuji zde na jedno představení, kdy se přihnala průtrž mračen, kapela byla pod střechou, ale diváci zůstali v dešti – přesto nechtěli odejít, muselo se hrát. Pražské Lucerny měl se mnou na starosti Spurný, který soubor vytáhl z divadla Pražská estráda po úspěšné hře Pan Barnum přijímá. Spolupracoval s námi i hudební skladatel Zdeněk Liška. Vzpomínám si, jak jsme jednou dělali koncerty v Lucerně dva dny po sobě, a oba byly beznadějně vyprodané. Zdeněk Liška nás pak s kapelou pozval do baru v Panské ulici, všem poroučel francouzský koňak, a přesto jsme nemohli vydělané peníze utratit… Vladimíra Dvořáka jsem potkal osobně jednou, ale nebylo to ve spojení s Kučerovci. V Bratislavě jsem se seznámil se zpěvačkou Melanií Oláryovou, kterou nikdo nechtěl „dělat“, tak jsem se jí ujal já a dosáhl s ní velkých úspěchů. Uváděl nám to právě Vladimír Dvořák. Jaký měli ostatní zpěváci ke Kučerovcům vztah? Většinou velmi dobrý. Neznám nikoho, koho by Vašek urazil. Byla to opravdu velká osobnost, a pokud by ještě žil, věřím tomu, že by dokázal Kučerovce opět přivést na vrchol. Ještě silnější osobností však byla Marta – ta táhla celou kapelu. Klar byl dobrý hudebník, pomáhal Martě při aranžmá, přípravě repertoáru. Zaujal mě také Friedrich – dělal působivou šou. Měl velký buben, a když se na závěr druhé části hrála brazilská conga Chiquita Bacana, mlátil do toho bubnu tak vehementně, že nakonec rukou prorazil blánu a lidi řvali. Na koncertech v PKOJF hrával na trubku Bulhar Nikola Janev za Vaška, ten si hleděl jen havajky. Po Panu Barnumovi „udělal“ Kučerovce především František Spurný – první vystoupení bylo ve Dvoře Králové. A zároveň se vrátili k cirkusům. Byla jiná doba – když někde dávali estrádu nebo koncertovala dechovka či populární zpěváci, bylo nabito. Lidi se chtěli bavit. Kučerovci tak mívali denně i dvě vystoupení…“ Na Kučerovce takto vzpomínal pan Bedřich Dočekal, který jim dělal svého času ma98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224813
nažera, hlavně pro východní Čechy od Pardubic až po Moravskou Třebovou. Byl pozoruhodnou, charismatickou osobností a nepochybně znal své řemeslo, vždyť spolupracoval mimo jiných i v té době dá se říci s těmi nejslavnějšími – s Yvettou Simonovou a svým blízkým kamarádem Milanem Chladilem. Když jsem se s ním u sklenky červeného vína setkal já, bylo mu už přes devadesát let, což samozřejmě poněkud poznamenalo tok jeho vyprávění. Rozhodl jsem se ale přenést ty věty na bílý papír tak, jak plynuly při našem rozhovoru, nechat pana Bedřicha střídat své vzpomínky v tom pořadí, jak se mu zrovna zdálo důležité tu kterou oprášit. Nechal jsem ho vyprávět asi tak jako Bohumil Hrabal svého Pepina v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé a myslím, že to je tak dobře – pan Dočekal vlastně, aniž by to bylo naším cílem, se každou svou větou dotkl čehosi podstatného v historii kapely Václava Kučery, každá z nich by mohla být titulkem samostatné kapitoly. Jako její manažer začal s kapelou spolupracovat někdy v polovině padesátých let, kdy, jak už jsem uvedl, Kučerovci po zakončení své velice úspěšné „divadelní kariéry“ ve hře Pan Barnum přijímá dostávali tolik nabídek na samostatná vystoupení, že si mohli dovolit vydat se téměř bez rizika na „volné noze“ cestou skutečných profesionálů. A Bedřich Dočekal u kapely vytrval až do roku 1972. Chtěl jsem původně napsat – měl to štěstí, že to bylo to nejslavnější údobí (a osobně jsem o tom stále přesvědčen), ale ono s těmi „nej“ je to vždy problematické – jak při rozdávání Amerických Oscarů, českých Zlatých slavíků, tak i u Kučerovců. Kapelou za ta dlouhá léta prošlo jen zpěváků a muzikantů kolem osmdesátky, a každý z nich, dokonce i ti, kteří se s kapelou nerozcházeli zrovna v nejlepším, tvrdili, že právě ta jejich éra byla nejúspěšnější. Nicméně je jisté, že byly časy, kdy se kapela rozhlížela z hodně vysokého vrcholu, byly ale i chvíle, kdy upadala pomalu do zapomnění a dokonce, naštěstí jen dočasně, zanikla. Tato sinusovka nesouvisela ani tak s úrovní těch kterých muzikantů, svou roli hrála řada jiných faktorů. Starší pamětníci nedají dopustit na tu první, průkopnickou sestavu kapely, působící prakticky ve stejném složení až do druhé poloviny padesátých let, a často dokonce mnozí z nich nechtějí o pozdějších Kučerovcích ani slyšet. Základ této kapely, jak už jsem několikrát uvedl, tvořili Václav a Marta Kučerovi, Vladislav a Nataša Procházkovi, Poldi Klar a Josef Lan99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224813
da. Samozřejmě, že u pamětníků hraje roli nostalgické, subjektivní vzpomínání na mládí, kdy vše bylo prostě krásnější, vše bylo vymalováno v zářivějších barvách, dívky se nám líbily a občas i my jim, záda ani prostata nezlobily, často nám tak bývalo do zpěvu. Ale možná, že by se našly i důvody ryze objektivní pro to, že právě tito Kučerovci byli opravdu „nej“. Jejich devízou byl jistě onen esprit těch, co něco nového rozjíždějí. Podobně třeba pro mě osobně znamená Semafor především jejich první hra Člověk z půdy, i když nahlíženo s odstupem času je to až neuvěřitelný amatérismus – ale stále krásný a svěží. Dalším velice významným faktorem je skutečnost, že tehdy Václav a Marta Kučerovi ještě působili jak v manželském svazku, tak i na podiu v naprosté shodě, což bylo dost podstatné. Právě oni dva totiž vytvářeli jakési těžko definovatelné fluidum kapely, které ostatním chybí. A nejen u nás. Když občas sleduji přední skupiny z Latinské Ameriky či Indonésie a Havaje, které tu muziku mají pochopitelně více v krvi, mívají takový ten silnější nátisk, tak jsou jedna jako druhá sice skvělá, ale jaksi fádně stejná – ony prostě naši Martu a našeho Vaška nemají. Tím třetím trumfem není vlastní kapela, ale posluchači. Padesátá léta jsou dnes, často poněkud přihlouple, popisována výhradně černým inkoustem, každý, kdo chce být náležitě „in“, si patřičně přisadí, což hlavně v případě těch, kteří se v té době ani nestačili narodit, je až komické. Jenže kromě těch nepravostí i hrůz zde žili obyčejní lidé. Stále v opojení ze skončení války, a často skutečně plni onoho vysmívaného budovatelského nadšení. Byli naladěni na pozitivní a krásné věci. Ve statisícových nákladech se třeba vydávala klasická poezie, která se skutečně i četla, moravský i jihočeský folklór byl sice výrazně protežován, ovšem že by byl obecně přijímán s nějakým odporem, je jistě nesmysl. Nepamatuji se také, že by posluchači hromadně vypínali radiopřijímače, kde nejčastěji pobývali Jiřina Salačová, Rudolf Cortés, pravidelně „hráli a zpívali Plzeňáci“ či třeba Mugraueři z Křenovic… Samozřemě, Kučerovci, jak už jsem uvedl, sloužili zcela jistě jako určitá náhražka za cenzurovaný jazz a swing či pozdější další, ještě daleko „škodlivější“ rytmy z druhé strany železné opony. Ovšem pochybuji, že by takto o věci uvažovalo širší publikum v padesátých letech – pro něj to byla především optimistická, romantická hudba plně vyhovující tehdejší atmosféře, ostatně i prezentovaná jako písně 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224813