Jestli odejdeš... (Ukázka, strana 99)

zhluboka povzdychla. „Taková škoda, když se svatba nakonec tak pěkně vyvedla.“ „Ano, je to nešťastné načasování. Nemůžu se ubránit otázce, jestli bylo nakonec tak nutné, aby se provdala.“ Paní Fosterová nedokázala poznat, jestli to manžel myslí vážně, nebo jen žertuje. „Ovšemže bylo, víc než kdy jindy.“ „Proč si to myslíš?“ „Přece pokud se zapojíme do války, mužů ještě ubude.“ „Já žasnu, má drahá.“ „Opravdu? To je milé. Po všech těch letech.“

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224785

11 „Howie, miláčku, četl jsi noviny?“ Beryl si zvykla oslovovat Howarda „Howie“ od chvíle, kdy zjistila, že mu tak láskyplně říká jeho matka. Lezlo mu to na nervy. Přihopsala k němu, jakmile vkročil do divadla. Barevné šátky, šafránový, šarlatový a okrový, za ní vlály, takže vypadala, jako by ji obklopovaly plameny. Oči jí svítily a jiskřily.

Howard zívl. Kvůli večírku v hostinci přes ulici nemohl celou noc spát. Několik zákazníků dostalo královský šilink a obratem tuto částku předali hostinskému, a tak zpěv a zvuk rozbíjeného skla nedovolily Howardovi zamhouřit oči. „Před jedenáctou se většinou vůbec o nic nezajímám,“ odpověděl s přehnanou lhostejností. Nebyla to pravda: zajímal se, ale noviny kvůli tomu číst nemusel. Už týden v nich psali totéž. Hned příští den po vyhlášení války oznámili obchodníci s konfekcí od Burber­ ryho prodej „kompletních uniforem“, jako by válka nebyla ničím jiným než módní přehlídkou. Muži v civilu byli naléhavě žádáni, aby narukovali, aby ukázali Němcům, zač je toho loket, a králi dali najevo svou věrnost. Vlna národní hrdosti se vzedmula s nebývalou silou. Noviny vyvolávaly, že dojde-li na nejhorší, bezpečí země bude záviset na jednom každém našinci.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224785

Nikdo si neuměl tak docela představit, jak by „to nejhorší“ vypadalo, a pokud ano, pak si to prozíravě nechával pro sebe a nikde to nevykřikoval.

Na jeviště vystoupal Warrington a samotná jeho přítomnost umlčela všechny přítomné. Parkety důvěrně a konejšivě zaskřípaly, ovšem manažer divadla vypadal nezvykle upoceně a nervózně. Tak jako z tolika jiných, na ulicích i kdekoli jinde, i z něj teď vyzařovala silná, příznačná směs euforie a úzkosti. „Budeme muset začít bez Jacka a Willa,“ oznámil, ale neřekl to podrážděně jako jindy, když se některý z herců opozdil. „Kde jsou?“ zeptala se Beryl. Konečně jí přidělili mluvenou roli a nemohla se dočkat, až se jí ujme. „Skládají přísahu.“ „Slib?“ „Jsou u odvodu,“ vysvětlil Warrington s očividnou hrdostí a nepopiratelným vzrušením. Beryl ale pořád vypadala nechápavě. „Přihlásili se jako dobrovolníci.“ „Do války?“ zeptal se Howard. „Ne, do dívčího skautu. Samozřejmě že do války! Zrovna teď jsou na radnici.“ „Pospíšili si.“ „A proč by neměli? Musíme Němcům dát lekci. Tvrdý, ostrý úder je přesně to, co potřebují.“ Howard se neubránil myšlence, že pokud není třeba ničeho jiného než krátkého ostrého úderu, pak se zdá zbytečné verbovat civilisty. Copak král nemá armádu? A přesto skutečně rekrutovali.

O sto šest. Nedávalo to smysl.

Zkouška se tentokrát příliš nevyvedla. Všichni byli myšlenkami někde jinde. Z ulic dovnitř zaléhaly zvuky kapel – vyhrávaly už od prvního dne, kdy byla válka vyhlášena. Lidé stále nadšeně skandovali a často se spontánně pouštěli do zpěvu. Tóny „Dlouhé cesty k Tipperary“ zněly na každém rohu a vzduch jako by jimi jiskřil.

Všichni se potáceli mezi pobouřením a vzrušením, strachem a nadšením. Trhali sebou a připomínali tak Howardovi smečky honicích

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224785