Čekám, že mi otevře má láska, ale tak to tady nechodí. Nejdříve se na mě přijde podívat bratr. Neřekne ani typické „háj“ a opět zaleze. To mi opravdu nevadí. Jeho drzý žvýkačkový výraz jsem měl stejně v úmyslu rychlým předním úderem vypnout… pokud by se zdržel déle. Samozřejmě přeháním, ale chuť udělat to jsem opravdu měl. Na rodičích, kteří mě přivítají po deseti minutách postávání mezi dveřmi, jsem zaznamenal, i když se mi to neříká zrovna lehce, jisté známky nervozity. A taky povýšenost a opovržení. „Dobrý den, nebo dobrý večer. Evening je večer, že?“ „Vítáme tě, Paule. Tak ty jsi ten sympatický záhadný cizinec, o kterém nám Kira vyprávěla. Jak jsi tady dlouho? Pracuješ? A zelenou kartu máš? Nebo jsi ilegal alien a chceš ji získat? Proto lezeš za naší dcerkou?“ Nerozumím ani slovo. Mluví příliš rychle a s jakýmsi dialektem. Chytám jen útržky. Soustředím se na ně jako na střelnici v Praze, kde na vás vybafne terč padoucha s rukojmím. Chci zachytit každou frázi, která mi kdy přešla před zrakem při listování americko-českým kapesním slovníkem. Je to pro mě důležité. Ano, velmi důležité. Jako jediný z celé česko-polsko-slovenské komunity začínám randit s Američankou. To je něco, co tady jen tak nevidíš. Nikdo z nás nemá ponětí, jak Američané žijí. Jak to vypadá u nich doma. O čem si povídají. Jak slaví Den díkuvzdání a tak. Známe to jen z filmů. Tohle bude komedie se mnou v hlavní roli. Mluví o vetřelci? Řekli alien. Tohle slovíčko přeci poznávám. Odrážím se od něj a vrhám se do rozhovoru. „Vetřelec? Ano, já vidět ten film. Dobrý film. Horor, že? Moc nemuset horor. Já rád veselohry, víte?“
10 9
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224765
Říkám si, jak je to zajímavé rozebírat při představování filmy. Na můj vkus je to trochu netradiční, ale jiný kraj, jiný mrav. Kiřina máma se otočí ke svému muži a něco mu říká. „Vidíš to? Já ti říkala, nepouštěj ji do té Evropy. Kdo ví, co odtamtud přitáhne. A teď tahá uprchlíky i na návštěvu k nám domů.“ Obrátí se ke mně. „Koláč! Dáš si koláč, Paule? Ko-láč! Rozumíš aspoň něčemu? Ty jsi z Ruska, že? Panebože, z Ruska! No tak já jdu pro ten koláč…“ Kiřina máma se nakonec přes můj nepříznivý počáteční dojem ukázala jako hodná a sympatická paní. Přinesla borůvkový koláč. Až později jsem se dozvěděl, že je to americká tradice. Konečně mi došlo, proč v Pulp Fiction Bruce Willis zahlásil: „Budu zpátky dřív, než řekneš borůvkový koláč…“ Používal jsem tuhle frázi často a všude, aniž bych věděl, jak to v reálu chodí. Ochutnávat v pohostinné americké rodině skutečný borůvkový koláč‚ to byl pro mě jedním slovem „úlet“. Věřte mi… úlet. Do obývacího pokoje mě nemohli pustit kvůli návštěvě… slovu visit jsem zcela jasně rozuměl. Stojíme tedy v předsíni, kam po natěšeném očekávání konečně dlouhou chodbou dorazila i rozesmátá Kira. Po pětiminutovém rozhovoru plném zvratů, soudě podle měnících se výrazů zděšení nebo překvapení, se tatínek s maminkou omluví a odejdou se věnovat hostům. Se svojí dcerkou prohodí ještě potichu pár vět a zmizí za dveřmi. Kiřino rozjaření povadne a úsměv vymizí, ale tím se nenechám v žádném případě ovlivnit. Sedíme u malého stolku na chodbě a vedeme dál americkou konverzaci v anglickém stylu u čaje a koláče.
11 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224765
Je to tak… podmanivé. Vyčerpám všechnu svoji slovní zásobu asi za deset minut. Přemýšlením se kroutím a ždímám mozek jako páchnoucí kus starého hadru, co jsem používal v nedávných dobách osobního amerického temna. Moje dřina se vyplatila. Slovíčka jsem si tehdy opakoval u odporně vyhlížející mísy. Díky nim teď vydržím plnou a duchaplnou konverzaci celých patnáct minut. Probral jsem počasí, trénink s reálnou ukázkou blokování a úderů imaginárního soupeře. Probral jsem sourozence, kamarády, práci. Tam jsem neopomenul zmínit informaci, že jsem „boss“, v Americe dost důležitá věta mimochodem. Probral jsem také, jaké auto si mám v plánu brzy koupit, a hlavně jsem dokázal do našeho romantického dýchánku vměstnat naučenou větu: „Mohu ti dát jen své srdce… to jediné, co zatím mám…“ Reakce ujde… začne se smát. Nejspíš jí to přišlo roztomilé. Vzpomněl jsem si na časy, než jsem poznal šílenou Majku. S kolegy bodyguardy jsme vyráželi do pražských podniků a zkoumali různé druhy seznámení. Každý pokus… zdárný či nikoli… prošel důkladnou analýzou. Nejdále jsme došli s jistým Karlosem. Závěr byl prostý. Úspěšnost sbalení mladé ženy závisí na správném odhadu jejího emočního typu. Podle něj se pak zvolí taktika, které jsme měli očíslované. Na Kiru jsem tedy rozjel devítku, taktiku číslo devět, „Tichý drsňák“, v kombinaci s „Něžným zmatkářem“, styl Pierre Richard. To byla myslím třináctka. U toho dobývané krásky pokaždé změnily názor. Drsňák, co si ze sebe umí udělat legraci. Ukázka? Tak třeba zmateně odcházíte, máváte, míříte k východu a zavadíte o botník. Berete si z věšáku bundu a omylem shodíte pár dalších cizích k abátů.
11 1
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224765