A moje kuřata jím nesla jeden z Benešových portrétů jako vojenskou zástavu. Fantazie. Náměstí muselo být řádně rozkurážené ještě před naším příchodem — tisíce lidí se domáhaly svých peněz a spílaly pohraničníkům, kteří střežili radnici. Tísnila jsem se tehdy u paty bartolomějské věže, takže pranic nevím, kde študáci ve všeobecném povyku sehnali čajové lžičky, ale najednou stáli chlapci i děvčata v jedné řadě, Kuba Fertl jim od mariánského sloupu legračně českou angličtinou zavelel „Kamán, máj frénc!“ — a nato začala kuřata ukořistěnými lžičkami odpalovat do radničních oken bezcenné mince. Ano, pravda, proč to neříct — šlo o jediný okamžik celého plzeňského června, kdy bych bývala souhlasila s označením, jež pro neukázněné chlapce s oblibou — a se žluklým témbrem — používal ředitel Hlaváč. Však také ti moji pásci svou střeleckou palbou rozbili tři okna. Jejich povyražení byl ale brzy konec, protože z Pražské ulice na náměstí napochodovaly bajonety a bodáky mířily přímo proti lidem. A střílelo se do vzduchu.
...
Vnoučata ráda beru na divadelní představení do Alfy, ale žádné z nich se nevyrovná té prapodivné loutkohře, k níž došlo, když se poprvé ozvala slova státní hymny. V počtu lidí, kteří se na náměstí tísnili, jsem bohužel neměla sebemenší šanci neznámého zpěváka zahlédnout, ale hlas, krásný, sytý, medově hutný bas, by mu záviděl i Šaljapin. Však to také zřejmě byl Rus, jeho čeština zněla kulatě, jak už to u Rusů bývá. Zjevné zalíbení našel zejména ve slovenské části hymny — jak jen se dovedl vší vahou položit do jejích hlubších tónů! A jak bezchybně frázoval! Já to snad ani nedovedu předvést… Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú. Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú. Zastavme sa, bratia — 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224711
Ne, takový výkon je nenapodobitelný. Když jsem slovenskou část hymny slyšela při listopadové revoluci zpívat Gotta, musela jsem vypnout televizi. Jeho tenor se při vzpomínce na zvonný ruský bas nedal vydržet — a to se nad ním jistě polovina národa opět dojímala. A proč se dojímala? Protože neslyšela to, co jsem slyšela já. Neuvěřitelný, neuvěřitelný zážitek. Však se také k ruskému pěvci přidávali další — obdobně jako před akádou —, až československou hymnu zpívalo celé náměstí. Bajonety se tím dostaly do prekérní situace, neboť při zpěvu hymny musely svůj postup zastavit — a dát k poctě zbraň. Jako by byly na šňůrkách! Když doznělo „Slováci ožijú“, dokázaly ale směrem k nám udělat leda dva tři kroky, protože tisícihlavý sbor pod otevřeným nebem začal hymnu zpívat od začátku — a tak to šlo stále dokola. Kdyby někdo pozoroval dění před radnicí z kostelní věže, museli by mu nešťastní vojáci, kteří co chvíli strnuli a bodáky obrátili k nebi, připomínat skupinu pimprlat, jež vedou výtečně sehraní loutkovodiči.
...
Víc už toho není mnoho k vyprávění. Nebe se zamračilo. Zdeňka Ripková začala se svým bratrem, studentem práv, zpívat místo hymny Plzeňskou věž. Zřejmě tím chtěli bajonety ještě více odradit — a zpívali ji krásně, pravda, i navzdory tomu, že měli oba silné vibrato. Jenže… ve skutečnosti tím bajonetům jenom rozvázali nohy. Mohly se začít činit. Kuřata se mi rozutekla ještě dřív, než před mariánským sloupem probodly a zapálily Benešův portrét — a než nás vytlačily z náměstí. Masaryk už druhého dne před školou nestál, protože ho ještě téhož večera s plnou parádou pokáceli herci plzeňské činohry — to mi ale až po letech vyprávěl tvůj dědeček. Několik študáků dopadlo nevalně… Ale to už je jiná opera. U mě se Vladimír Rudoústý zasadil o to, abych se do školy nevrátila. A jestli se na něj zlobím? Vůbec ne! Do Plzně jsem se přistěhovala s vědomím, že hudební výchovu učit nebudu, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224711
však na ni na akádě nikoho nepotřebovali, využili jen mou první aprobaci — a já nakonec roky strávila v lidušce. Konečně, noty jsou mi také mnohem milejší než opravování slohů — co bych ti lhala.
Turek do skla Nečekal na vyzvání a vkročil do místnosti. Ópa seděl v rozvrzaném křesle z hnědé koženky a četl noviny. Ze skleněného popelníku na konferenčním stolku stoupal dým odložené cigarety. Na kameninovém talířku ležela přichystaná svačina. Z knihovny hrálo rádio. „Zbojníku!“ vyhrkl, naklonil se ke stolku a nedokouřenou cigaretu chvatně típal. „Kde se tu bereš? Snad jste s Hanuší nepřijeli na inspekci?!“ Nemotorně se zvedal z křesla a hleděl ke dveřím. „Servus,“ mávl Ondřej rukou, „na inspekci tu nejsme, Hanuše je doma.“ „Tak to jsem si to mohl dokouřit,“ mlaskl Ópa rozmrzele a znovu si sedl. „Jedu za strýčínkem,“ napodoboval měkký tón starých černobílých komedií, „a říkal jsem si, že se ještě předtím stavím za tebou.“ „No to tě šlechtí, to tě šlechtí. Ne že bych se před Hanuší ve škole zašíval, ale mám tu nějaké resty… protože i pracující penzista může mít resty, povětšinou je způsobuje lidská lenost a já jsem toho příkladem vpravdě, ech, vpravdě vzorovým. Navíc se obávám, že jí už kvůli oslavě dočista přeskočilo, a to je nejlepší se klidit. Kolik cukru jste koupili? Patnáct šestnáct kilo?“ ptal se s posměškem, natáhl se po talířku se svačinou a zdvihl ho do výše ke stojícímu vnukovi. „A nedáš si se mnou?“ Ondřej se usmál. Dědova svačina, kterou obvykle jedl o velké přestávce mezi vyučováním, se roky neměnila. I nyní na bílém talíři ležel kmínový rohlík a dvě vaničky se stočenými plátky suchého salámu, s kolečky nakládané okurky, s bramborovým salátem a především… s vařenými vejci pod štědrým 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224711