CESTA DŮVĚRY A LÁSKY
a neochabovali.21 To je modlitba věrnosti. Víme, jak Terezie z Ávily zdůrazňuje rozhodnutí být věrný ve vnitřní modlitbě, v osobní modlitbě, v tomto „důvěrném vztahu přátelství s Tím, o němž víme, že nás miluje“22. Potvrzuje jednu důležitou věc: ten, kdo praktikuje vnitřní modlitbu, se nestane okamžitě svatým; čas od času se mu stane, že upadne do hříchu, ale vždy najde sílu, aby se pozvedl a při každém pádu se odrazí výš.23 Prosme o milost být věrní v modlitbě, pro naše farní a jiná společenství i pro nás samotné. Konkrétně prosme, abychom měli v církvi více míst k adorování. Jsem přesvědčen, že se tím mnohé promění. Všechny velké duchovní obnovy, a dokonce i velké společenské obnovy začínají v obnově modlitby. Společné, liturgické, charismatické, ale zvláště osobní modlitby. Jestli charismatická obnova nevyústí v mystickou obnovu, není k ničemu. Mystika neznamená zakoušení neobvyklých jevů, znamená to vstoupit do důvěrného vztahu s Bohem, mít osobní zkušenost s Bohem, opakuji, že velmi prostou, ve víře, ale takovou, která nám opravdu umožní z Boha žít a nechat se jím vést. Když se podíváme na život modlitby Terezie 21 Srov. Lk 18,1. 22 Terezie od Ježíše: Život. Vimperk, Nakladatelství Tiskárny Vimperk 1991, s. 69. 23 Tamtéž, s. 153.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224703
IV. RŮST V DŮVĚŘE
z Lisieux, vidíme, že po většinu času byla její modlitba velice prostá, ba dokonce chudá; nebylo to s ní jako s Terezií z Ávily, která měla neustále extáze a vidění. Terezie z Lisieux zažila dva či tři okamžiky zvláštních velkých milostí, ale obvykle byla její modlitba velmi prostá a někdy i suchopárná. Na tom ale nezáleží: já jsem tady, Bůh je tady a to stačí! Terezie vyjadřuje v jednom ze svých krásných textů, jaká byla v tomto směru její zkušenost. Obvykle se jí při modlitbě nedělo nic zvláštního, neměla žádné zvláštní světlo či prožitky. Ale protože byla věrná, dostávalo se jí světla v okamžicích mimo modlitbu, když to zrovna potřebovala: „Chápu a vím ze zkušenosti, že Boží království je v nás. Ježíš vůbec nepotřebuje ani knihy, ani učitele, aby učil další duše. On, Učitel učitelů, učí bez hluku slov... Nikdy jsem ho neslyšela mluvit, ale cítím, že je ve mně, v každém okamžiku. On mě vede a inspiruje, co mám říkat nebo dělat. Právě ve chvílích, kdy to nejvíc potřebuji, objevuji světla, jež jsem dosud neviděla. Nejhojnějších osvícení se mi ani tak nedostává při modlitbě, jako spíš uprostřed denních zaměstnání...“24
24 Terezie z Lisieux: Autobiografické spisy. Vimperk, Nakladatelství Tiskárny Vimperk 1991, s. 170–171.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224703
CESTA DŮVĚRY A LÁSKY
Tento text se mi zdá velmi důležitý. Často to v našem životě probíhá právě tímto způsobem. V průběhu rozjímání se neděje nic zvláštního, ale protože jsme byli věrní, Bůh nás učí ve skrytosti, vkládá do nás věci, o kterých nemáme ponětí. A když máme někomu poradit, když máme učinit rozhodnutí, dostane se nám právě v tom okamžiku potřebného světla. To všechno vám říkám proto, že i když někdy pociťujeme určitou vyprahlost v modlitbě, nesmí nás to odradit. Bůh ukládá své poklady do našeho srdce ve skrytosti pro chvíle, kdy je budeme potřebovat. Ve své podstatě to je logické: v modlitbě nepotřebujeme žádná zvláštní osvícení, ale je nám jich třeba, když jsme v akci, když se rozhodujeme. Při rozjímání stačí prostě být tady, stát pokorně v přítomnosti Boží. „On se na mě dívá a já se na něj dívám,“ řekl jeden dobrý sedlák z Arsu, který trávil každý den chvíli vzadu v kostele a jeho farář se ho ptal na to, jak se modlí. Jsem přesvědčen, že Bůh nám dnes hojně dává milost modlit se takovýmto způsobem, jednoduchým a hlubokým, protože se chce zjevit a obnovit svůj lid. Kéž nám Terezka vyprosí milost věrnosti v modlitbě podle toho, co si pro každého z nás Bůh přeje! Kéž každý z nás dokáže porozumět, co se od něj žádá, jak často se má setkávat s Pánem! Bůh na nás čeká, nenechávejme jej samotného! 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224703