vlasy měl pečlivě uhlazené dozadu. Na pohled přímo zosobňoval sen každého rodiče: urostlý, vysoký, dobře oblečený a vychovaný hoch, nadaný a velice pohledný, navíc schopný vtipně rozprávět s dospělými. Podle mne ho však zrazovaly oči. Když jsem se do nich zadíval, fasáda popraskala a odhalila šílenství za ní skryté. „Snad si to vezmeš, Amíre, ne?“ ponoukl mě bábá. „Prosím?“ „Svůj dárek,“ dodal nevrle. „Ásef džán ti přinesl dárek.“ „Aha,“ řekl jsem. Vzal jsem si od Ásefa balíček a sklopil oči. Přál jsem si jen, abych byl sám ve svém pokoji, mezi svými knihami, pryč od těchhle lidí. „No a?“ řekl bábá. „Co?“ Bábá promluvil sotva slyšitelným hlasem, jaký používal, kdykoliv jsem ho veřejně ztrapnil. „Přece Ásefovi džán poděkuješ, ne? Je to od něho moc milé.“ Přál jsem si, aby mu bábá tak neříkal. Jak často oslovil mě „Amíre džán?“ „Díky,“ řekl jsem. Ásefova matka se na mne zahleděla, jako by se chystala něco prohodit, dál však mlčela, a já si uvědomil, že žádný z Ásefových rodičů nepronesl celou tu dobu jediné slovo. Abych bábu a sebe dál neuváděl do rozpaků – ale hlavně abych se zbavil Ásefa a jeho úsměvu – odstoupil jsem o krok. „Děkuji vám, že jste přišli,“ řekl jsem. Propletl jsem se záplavou hostů a vyklouzl vraty s kroucenými mřížemi ven. O dva domy dál od nás byl rozlehlý pozemek. Zaslechl jsem, jak bábá vykládá Rahímu Chánovi, že si jej jako stavební parcelu koupil jeden soudce a teď mu architekt zpracovává návrh stavby. Zatím byl pozemek prázdný až na všudepřítomné bláto, kameny a býlí. • 101 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224661
Strhl jsem obal z Ásefova dárku a nastavil obálku knihy mě síčnímu světlu. Byl to životopis Hitlera. Zahodil jsem knihu do houští. Opřel jsem se o zeď sousední vily a sklouzl na zem. Chvíli jsem jen tak seděl ve tmě, kolena přitisknutá k hrudi, vzhlížel jsem ke hvězdám a čekal, až tahle noc pomine. „Neměl by ses věnovat hostům?“ pronesl vedle mě známý hlas. Podél zdi se ke mně blížil Rahím Chán. „Ti mě nepotřebují. Je tam přece bábá,“ odpověděl jsem. Kostky ledu ve sklence cinkly, když Rahím Chán usedal vedle mě. „Netušil jsem, že piješ.“ „Ukazuje se, že ano,“ odpověděl. Šťouchl mě rozverně loktem. „Ale pouze za zvlášť výjimečných okolností.“ Usmál jsem se. „Díky.“ Pozvedl sklenku a připil mi. Zapálil si cigaretu, jednu z těch pákistánských cigaret bez filtru, jaké on a bábá pořád kouřili. „Vyprávěl jsem ti už, že jsem se jednou skoro oženil?“ „Opravdu?“ Usmál jsem se při představě ženatého Rahíma Chána. V mých očích byl odjakživa bábovo mírnější alter ego, můj spisovatelský rádce, kamarád, který mi nikdy nezapomene přivézt suvenýr, nějaký saughát, když se vrací z cest. Ale manžel? Otec? Přikývl. „Je to tak. Bylo mi osmnáct. Ona se jmenovala Homajra. Byla Hazárka, její rodiče sloužili u našich sousedů. Byla krásná jako parí, světlehnědé vlasy, oříškové oči… a její smích… dodnes ho v duchu slýchám.“ Otáčel sklenkou v ruce. „Scházeli jsme se tajně v našem jabloňovém sadu, vždycky po půlnoci, když všichni usnuli. Procházeli jsme se pod stromy a já ji držel za ruku… Uvádím tě do rozpaků, Amíre džán?“ „Trochu ano,“ odpověděl jsem. • 102 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224661
„Však tě to nezabije,“ řekl a zatáhl z cigarety. „No, představovali jsme si to moc krásně. Že budeme mít slavnou svatbu a sezveme všechny příbuzné a přátele od Kábulu až po Kandahár. Já nám postavím dům, celý bílý, s dlážděným patiem a velkými okny. Na zahradě vysadíme ovocné stromy a budeme tam mít všelijaké květiny a trávník, aby si naše děti měly kde hrát. Každý pátek po namázu v mešitě se všichni sejdou v našem domě na oběd a jíst se bude na zahradě, pod třešněmi, a pít budeme čerstvou vodu ze studny. Pak se bude podávat čaj a sladkosti a my se budeme dívat, jak si naše děti hrají s bratranci a sestřenicemi…“ Napil se zhluboka skotské. Odkašlal si. „Měl jsi vidět, jak se můj otec zatvářil, když jsem mu to řekl. Matka rovnou omdlela. Sestry jí kropily obličej vodou, ovívaly ji a na mě koukaly, jako bych jí prořízl hrdlo. Můj bratr Džalál si běžel pro loveckou pušku, ale otec mu to zarazil.“ Rahím Chán se hořce zasmál. „Ukázalo se, že proti mně a Homajře stojí celý svět. A věř mi, Amíre džán, svět nakonec vždycky vyhraje. Tak to prostě chodí.“ „Co bylo dál?“ „Ještě ten den naložil můj otec Homajru a její rodinu na náklaďák a poslal je do Hazáradžátu. Nikdy jsem ji už nespatřil.“ „To je mi líto,“ řekl jsem. „Bylo to asi nejmoudřejší řešení,“ prohodil Rahím Chán. „Čekalo by ji samé trápení. Moje rodina by ji nikdy nepřijala mezi sebe. Nemůžeš jeden den dívce přikazovat, aby ti vyčistila boty, a na druhý den jí říkat ,sestro‘.“ Zadíval se na mě. „Přece víš, že se mi můžeš svěřit, s čím budeš chtít, Amíre džán. Kdykoliv.“ „Já vím,“ přisvědčil jsem váhavě. Zadíval se na mne dlouze, jako by vyčkával, a jeho bezedné černé oči napovídaly, že mezi námi je nevyřčené tajemství. V té chvíli jsem mu to skoro řekl. Skoro jsem • 103 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224661