Ag r e s i v i ta a s e x
97]
lidí zděšení a pobouření. V Anglii však podobné bitky příliš vzácné nejsou a u určité skupiny mužů jsou rvačky před, během nebo po fotbalovém zápase až znepokojivě populární. Fotbalové bitky jsou rutinou a chuligánství se nedaří vymýtit. Dokument BBC o fotbalových rvačkách ukazuje, že bitky mezi soupeřícími skupinami jsou pro mnoho mladých mužů neuvěřitelně vzrušující. Jsou hlavním důvodem toho, proč skalní fanoušci jezdí na fotbalové zápasy ať už doma nebo do Francie, Itálie či jinam po Evropě. Ve Velké Británii si tyto skupiny říkají „firmy“. Jsou dobře organizované a mají své vůdce, kteří organizují rvačky na fotbalových zápasech a velí jim. Jaký je profil muže, který je členem takové firmy? Soudě podle zmíněného dokumentu, jsou to šarmantní a inteligentní muži s dobrým projevem. Rozhodně si nebuší do hrudi a nemají pěnu u huby. Nevypadají jako vyšinutí. Některý by mohl být váš bratr nebo bratranec. Obyčejnost jejich chování nejde příliš dohromady s jejich vášní pro rvačky. Přesto je to tak. V podstatě jde o rvačky bez důvodu, rvačky z plezíru. Pouliční nepokoje v Los Angeles v roce 1992 vzešly z rasového a etnického napětí, které vyvolalo osvobození tří bílých policistů, kteří byli natočeni, jak surově mlátí černošského muže Rodneyho Kinga.108 Nespravedlivý rozsudek vyvolal obrovskou vlnu nevole a brzy se spustilo hotové peklo. V celém jižním a středním Los Angeles se střílelo, rabovalo a vypalovaly se domy a auta. Viděla jsem nahrávku ukazující nebohého bílého řidiče náklaďáku Reginalda Dennyho, kterého na jedné křižovatce vytáhli čtyři černošští mladíci z vozu. Surově do něj kopali, mlátili ho cihlou do hlavy, téměř ho zabili. Když se dnes dívám na to, jakou radost jasně vykazovala řeč těla těch mladých útočníků, zatímco Danny ležel na zemi se zbytky vědomí, jsem, stejně jako tenkrát reportéři, stále v šoku. Útočníci doslova tančili radostí. Ostatní zmateně pobíhali kolem, aniž někdo zasáhl. Naštěstí tento incident zahlédli v přímém televizním přenosu čtyři občané černé pleti a vyběhli ven, aby ho zachránili a vzali do nemocnice. Nebýt jejich zásahu, Denny by pravděpodobně zemřel. V celém městě zavládl na několik dnů totální chaos. Policie se musela stáhnout, protože jí obyvatelé natolik nevěřili a nenáviděli ji, že na ni často dokonce stříleli. Národní garda se také držela stranou,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224487
[9 8
M OZ E K A V Ě D O M Í
protože jí nepřišly zásoby munice. Někteří korejští obchodníci se snažili chránit své obchody před rabováním střelbou, jiní jen rezignovaně pozorovali zpovzdáli, jak jim je výtržníci rozkrádají a vypalují.109 Uprostřed vší té frustrace a hněvu výtržníků a rabujících byla vidět radost a pocit uspokojení z odplaty. Jedna žena, která měla videokameru, uvedla: „Lidé v ulicích byli jako na nějaké oslavě. Když vykrádali obchody, smáli se a velice si to užívali.“ Minimálně 54 lidí bylo tenkrát zabito a tisíce byly zraněny.110 V červnu 2011 se hokejoví fanoušci vydali do ulic Vancouveru vypalovat auta, rabovat obchody a tropit další výtržnosti. Důvodem byla pouze spravedlivá finálová prohra jejich týmu s týmem Boston Bruins o Stanleyův pohár. Ano, tohle se stalo v Kanadě, kde se takové věci prý nedějí. I v tomto případě byla radost výtržníků, většinou mužů, zcela zjevná. Tančili na převrácených autech, rozbíjeli výkladní skříně, podpalovali auta a vysmívali se policistům, kteří se snažili udržet alespoň trochu pořádek.111 Můj známý, profesor literatury Jonathan Gottschall, mi jednou řekl, že jeho vášní je boj v kleci. Velmi mě to překvapilo.112 Vysvětlil mi, že atraktivita boje v kleci spočívá v něčem úplně jiném než v případě pouličních výtržností a rvaček. V podstatě jde podle něj o přátelskou bitku. Jeden na jednoho, a souboj je férový, protože pořadatelé nasazují boxery podle věku, váhy a postavení. Tohle u pouličních rvaček neplatí. Před soubojem je hlavní emocí strach, během boje pak nastupuje intenzivní koncentrace. Jediný příjemný pocit se podle bojovníků objevuje na konci souboje, a to jen pokud zvítězíte. Potěšení z vítězství nad soupeřem je tak neuvěřitelně silné, že za něj to riziko stojí. Někteří bojovníci tvrdí, že je to extáze srovnatelná jen se sexem. Toto spojení je však méně překvapivé, než by se na první pohled mohlo zdát. Sexuální chování a násilí jsou v mozku propojeny, a to ve ventromediální oblasti hypothalamu. U některých myších samců způsobila aktivace některých neuronů v této malé oblasti agresivní chování vůči jiným samcům, avšak pokud byla do klece umístěna samice, stejný zásah vyvolal touhu po páření.113 Nenávist je klasifikována jako negativní emoce, a mohli bychom předpokládat, že negativní emoce jsou opakem příjemných emocí. Ale když se podíváme na nenávist u sportovních fanoušků či konkurenčních gangů, nelze si nevšimnout, že jim dokáže zvýšit energii.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224487
Ag r e s i v i ta a s e x
9 9]
Vzrušení je příjemné.114 Někdy se tomu také říká „adrenalinizace“. A je to vskutku tak. Americký komik Louis C. K. jednou popisoval, jak čekal v dlouhé frontě na poště. Díval se na další lidi stojící před ním i za ním a všímal si na nich věcí, které v něm vyvolávaly nenávist – ten má ale debilní boty, proč se ptá na takovou blbost, to je ale nula. Pohrdáním ostatními se bavil, než na něj konečně přišla řada. Nenávist je skvělý pocit, ať už je důvod pro ni jakýkoli. Co všechno se ještě v člověku děje, když něco prožívá? Všichni známe taková ta drobná potěšení z provinění – když provedeme něco mazaného, co není žádným vážným prohřeškem, ale přesto se to neschvaluje, jako když si třeba děti za stodolou navzájem ukazují nahé zadky. Když je vám pět, je to ohromná legrace. Krásné tajemství, které se rodiče nesmějí dozvědět. Podobný typ radosti byl cítit i z reportáží z pouličních násilností ve Vancouveru. Ženy většinou nepřátelským rituálům a vražedným nájezdům jen přihlížejí. Pachatelé bývají muži, a až na vůdce jde často o mladé muže nebo muže středního věku. Dlouho se mělo za to, že se gangsteři v podstatě předvádějí jeden před druhým. Jejich projevy nenávisti je vzájemně ujišťují o pevném sepětí, možnosti se na sebe spolehnout a o společných cílech. Jejich sepětí jim dává pocit moci, převahy. A to má vztah k potěšení. Členové Ku Klux Klanu, všichni odění v bílých kápích, rytmicky tančící kolem obrovské vatry, vypadají, že si to náramně užívají. Pokud by zde měli být jen z povinnosti, nikdo by nepřišel. Není to ovšem tak, že by se u žen agresivita neprojevovala. Obecně, ale ne bez výjimky platí, že má jen jinou formu. Ženy spíše účinně využívají ošklivé pomluvy, bolestivé urážky a ostrakizaci. V poslední době je také opět v módě tahání za vlasy. I v tomto případě v sobě kolektivní nenávist skrývá určitou formu potěšení. Podobně jako u fotbalových fanoušků, můžeme i zde pozorovat intenzivní skupinové vazby a silné nepřátelství vůči rivalům či vyloučeným jedincům. Dichotomie my versus oni určuje bezpečné hranice vlastní skupiny. Uvnitř skupiny se mohou jednotlivci spolehnout na náklonnost a oddanost skupinovým normám. Interakce vně skupiny jsou rizikovější a jedinci musejí být obezřetnější. Forma nepřátelství vůči jedincům mimo vlastní skupinu se liší v závislosti na tom, jakou máte výbavu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224487