KAPITOLA X HORA POKLADŮ Tom řekl, že to bylo tak: Jednoho ukrutně parného dne šel Velkou pouští derviš. Už ušel tisíc mil, ten chudý derviš, a byl hladový a zubožený a unavený a právě v těch místech, kde teď jsme, se setkal s honcem velbloudů, který vedl sto těch korábů pouště, a derviš ho poprosil o almužnu. Ale honec se začal vytáčet. Derviš mu řekl: „Jsou to tví velbloudi?“ „Ano, jsou mí.“ „Jsi zadlužený?“ „Kdo – já? Ne.“ „Nu, člověk, který vlastní sto velbloudů a není zadlužený, je bohatý – a je nejen bohatý, ale je velmi bohatý. Že ano?“ Honec velbloudů přiznal, že tomu tak je. Potom derviš řekl: „Alláh ti dal údělem bohatství, a mně dal údělem chudobu. Měl k tomu Své důvody, moudré důvody, a Jeho jméno budiž pochváleno. Přikázal však, aby Jeho bohatí pomáhali Jeho chudým, a ty ses odvrátil ode mne, svého bratra v nouzi postaveného, ale On si na to vzpomene a doplatíš na to.“ Tato slova honce roztřásla, ale protože byl povahou lačný peněz a nechtěl se vzdát ani grešle, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224305
začal naříkat a vysvětlovat a říkal, že časy jsou zlé, a ačkoliv veze plný náklad do Bássory a dostal za to tučnou odměnu, nesehnal nic, co by mohl dopravit zpět, a tak na této cestě mnoho nevydělá. Derviš se tedy hotovil jít dál, ale honci řekl: „Dobrá, rozhodl ses čelit hněvu Alláhovu, ale myslím, žes tentokrát chybil a zmeškal příležitost.“ Toť se ví, honec byl zvědavý, jakou příležitost promarnil, neboť si myslel, že z ní snad koukají peníze. Běžel tedy za dervišem a prosil ho tak úpěnlivě a naléhavě, aby se nad ním slitoval, že si derviš nakonec nechal říct a povídá: „Vidíš tam v dálce ten kopec? Nuže, v té hoře jsou shromážděny všechny poklady země, a já chodil světem a hledal člověka se srdcem obzvlášť dobrým a laskavým, a povahy šlechetné a přejícné, protože – kdybych takového muže našel – mám kouzelnou mast, kterou bych mohl potřít jeho oko. A on by ty poklady spatřil a z hory by je vyzvedl.“ Tato slova honcem pořádně zamávala. Brečel a škemral a vyváděl a klekl na kolena a dušoval se, že je na chlup mužem, kterého derviš hledá, a řekl, že by mohl přivést tisíc lidí, kteří by dosvědčili, že on – jako honec – ještě nikdy předtím nebyl vypodobněn tak dokonale jako dervišovým popisem hledaného muže. „Tak tedy dobrá,“ povídá derviš. „Platí. A když těmi poklady naložíme sto velbloudů, můžu si jich polovinu nechat?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224305
Honec byl tak šťastný, že samou radostí nevěděl kam skočit, a povídá: „To je řeč rozumného člověka.“ A tak si plácli, derviš vytáhl krabičku a namazal honci pravé oko mastí, hora se otevřela a namoutě: byly tam haldy a haldy zlata a šperků, které se třpytily, jako by sem byly z nebe spadly všechny hvězdy. Tak se honec a derviš do toho dali a naložili každému ze sta velbloudů, co jen unesl, a honec a derviš odtáhli, každý se svou padesátkou. Ale za chvíli honec přiběhl za dervišem a povídá: „Ty jako poustevník nežiješ mezi lidmi, viď, a vlastně opravdu nepotřebuješ tolik pokladů, co jsi dostal. Nebyl bys tak hodný a nepřenechal mi deset ze svých velbloudů?“ „Nu,“ povídá derviš, „něco na tom je, co říkáš.“ Tak si honec přibral deset vebloudů, a derviš zase pokračoval v cestě se svou čtyřicítkou. Ale netrvalo dlouho a honec se s velkým brekem přiřítil znova a fňukal a blábolil a prosil a škemral, až vyškemral dalších deset velbloudů, a říkal, že třicet velbloudích nákladů zlata a drahého kamení poustevníkovi úplně stačí, protože poustevníci přece žijí velmi prostým životem, že ano, a nemají žádnou domácnost, protože bydlí porůznu, a lidi si jich jako hostů ještě k tomu považují. Ale tím to ještě neskončilo. Honec, ten sprostý, nenasytný lakomec, se vracel znova a znova, dokud nevyžebral zpátky všechny dervišovy 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224305