98 / Citlivost jako výhoda
jim měli nějak přizpůsobit? A co když máme opakovanou zkušenost, že s těmito cíli narážíme a nemáme úspěch? Nebo z druhé strany: Jak na nás působí, když se rozhodneme pro neobvyklé cíle, dosáhneme jich, ale ostatní to nepovažují za úspěch? HSP jsou menšinou ve společnosti, ve které většina sleduje jiné cíle než oni. Systémy vzdělávání, kariéry a hodnocení v naší společnosti vytváří a definuje většina. Přesto se vyplatí vydat se na cestu za vlastním modelem úspěchu a vytvořit si dostatek času a prostoru, abychom poznali sami sebe a zvolili si ty správné osobní cíle. Chybějící kontinuita v mém životě je jedním z témat, která mě v minulosti nejvíce tížila. Při přijímacích pohovorech pro mě bylo vždycky těžké vysvětlovat svůj životopis. I já sám jsem se pořád dokola ptal: „Proč nedokážu dodat svému životu kontinuitu?“ Když jsem se pak dozvěděl, že existuje typ osobnosti, které se říká skener, na jednu stranu se mi strašně ulevilo. Spadl mi ohromný kámen ze srdce. A zároveň jsem si položil otázku: „Co teď budeš s tímto poznáním dělat?“ V první chvíli jsem nevěděl, k čemu by mi to vlastně mělo být dobré. Pak jsem se ohlédl za svým dosavadním působením a přemýšlel jsem, jak můžu svou nestálost a nutkání zkoušet stále něco nového přeměnit v něco pozitivního. Odpověď: Pracuji teď na jednotlivých projektech, které vždy trvají určitou dobu, a stále se setkávám s novými tématy a problémy. A samozřejmě i se stále novými lidmi. Od té doby, co jsem si život uspořádal takto, se všechno v podstatě spojilo. Kruh se uzavřel. Dokážu uspokojit svou zvědavost a zároveň jsem si našel svou formu úspěchu a kontinuity. Člověk nemůže trvale pracovat v rozporu se svým naturelem. Dnes radím firmám v oblasti prodeje a lidem v otázkách jejich osobnosti. Nejsou pro mě důležitá čísla. Těmi se dá sice změřit, jestli nějaký koncept vyhovuje, ale základem konceptu samotného je osobnost. Vysoce citliví lidé zkrátka uvažují dál než kvartál nebo rok dopředu. S tím souvisí i to, že si musí nastavit jiná měřítka úspěchu. Arne Salig, 49
Ovlivňuje nás společnost a vzdělávací systém, který velmi přesně definuje, co znamená být úspěšný a co se pro to musí udělat. Stručně řečeno, vypadá úspěch takto: Úspěšný je ten, kdo vydělává slušné peníze a rychle stoupá po kariérním žebříčku. Tečka. Komu tento systém nevyhovuje, ten potřebuje spoustu kreativní síly, aby se přesto dokázal dobře prodat. Kdo by se dokonce chtěl z tohoto systému vymanit, potřebuje odvahu, nesmí se bát riskovat a musí se umět prosadit a především musí mít jasno sám o sobě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224270
Zkušenosti a perspektivy: Co prožívají vysoce citliví lidé? / 99
a o svém potenciálu, silných stránkách a hodnotách. Pak může jeho sebevědomí, sebejistota a autentičnost růst nezávisle na klasickém obrazu úspěšného člověka, což je základem pro to, aby si vybral vhodné cíle a aby ve vlastním tempu slavil malé i velké úspěchy. Dobrá zpráva nakonec: Trh práce se mění, žádané jsou osobnosti s dobrou kvalifikací. Máte‑li jasnou představu o tom, jak chcete pracovat a jaké máte cíle, vycítíte, jaký je další důležitý a správný krok k vašemu úspěchu. A pokud ne, můžete teď začít tím, že se vydáte na objevitelskou cestu. Připravit ke startu, pozor, teď!
Vliv ostatních Vysoce citliví lidé prožívají během svého vývoje častěji než jiní pocit, že nikam nepatří. Mnozí z nás právě proto volí tradiční cesty a chtějí si vybudovat úspěšný život stejným způsobem jako ostatní. Jednou se ale objeví pochybnosti. Máme pocit, že způsob, jak žijeme, není ten pravý, že nám ho někdo vnutil. Úkoly, pracovní doba a podmínky, které většina ostatních považuje za úplně normální, pro nás mohou být dlouhodobým problémem – navzdory vůli, motivaci a vlastním vysokým nárokům, abychom zvládali život ve vyježděných, zdánlivě bezpečných kolejích. Avšak tam, kde ostatní s naprostou samozřejmostí utíkají, my klopýtáme a končíme v trnitém křoví kvůli pochybnostem o sobě samých. Nehledě na škrábance, chceme stále podávat ten nejlepší výkon. Nepříjemným důsledkem je, že roste náš stres a pocit tlaku. Je jen otázkou času, kdy nám tělo a psychika začnou naznačovat: „Pozor, něco v tvém životě není v pořádku.“ A budou křičet stále hlasitěji, dokud je nezačneme poslouchat. Na to se můžeme spolehnout. Syndrom vyhoření, který mě postihl, pro mě znamenal probuzení. Bylo mi skoro 40 a myslela jsem si, že vím, co chci: na základě svého studia být stejně úspěšná jako všichni ostatní. Neměla jsem to snadné, protože jsem sama vychovávala dítě, neustále jsem měla nějaká „bebíčka“ a pořád jsem o něčem snila, což mě zdržovalo od zdánlivě pořádné práce. Je to přece hračka trochu se snažit, trochu se přizpůsobit, trochu se soustředit na to, co je podstatné, pak přece musím zvládnout další krok do vedoucí funkce v sociální oblasti, kde jsem působila… Ale já byla nevyspalá, vyhořelá, zmatená, s migrénou, bušením srdce a neustále v křížku s okolím. Jednoho dne už jsem prostě sebe a život, který jsem vedla, nedokázala snést. Co se to se mnou jenom stalo?! Uzavřela jsem dohodu sama se sebou: Kdyby se mi podařilo získat stipendium na kurz koučování, dám v práci výpověď! A tak se taky stalo. Rozešla jsem se s partnerem, s několika kamarádkami, cigaretami a dalšími
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224270
100 / Citlivost jako výhoda
zlozvyky a vydala jsem se na cestu, aniž bych měla tušení, kam mě zavede. Všechno, co jsem věděla, bylo, že mám poslouchat svůj vnitřní hlas. Byla to cesta k sobě, vedla přes meditaci, retreat v podobě mlčení, častý pohyb v přírodě a ještě častější samotu, abych si uvědomila, že pokud chci být zdravá, musím konečně žít tak, jak sama chci. A vedla k poznání, že jsem vysoce citlivá! Zejména zpočátku nebylo snadné nést důsledky tohoto rozhodnutí. Bojovala jsem s finančními starostmi, úřady, zaměstnavateli a doktory. Ale vždy, když mě popadlo pokušení vrátit se zpátky na starou cestu přizpůsobování se, mi můj vnitřní hlas (nebo hodná kamarádka) jasně řekly, že přece na správné cestě jsem. Stala se ze mě školená trenérka a koučka a ujala jsem se moderování setkání vysoce citlivých lidí. Pomalu jsem se začala odvažovat realizovat svou vizi pestré nabídky pro HSP. A k mému překvapení byla tato nabídka přijata! Vypracovala jsem si vlastní koncepci koučování pro svou cílovou skupinu a zjistila jsem, že odezva byla největší, když jsem zůstala sama sebou a dělala skutečně to „své“! Moje cesta z přizpůsobování se, vnitřní rezignace a vlivu ostatních se mi opravdu vyplatila! Neboť až poznáním a přijetím vlastní citlivosti jsem se naučila jít za svým posláním vlastně v rámci péče sama o sebe – a mohu mnohem lépe podporovat ostatní, aby také našli svou vlastní sílu! Birgit Rainer, 47
Ať už se jedná o syndrom vyhoření nebo jiné varovné výstřely našeho těla a duše – vůči sobě, svým blízkým i vůči společnosti máme povinnost je vyslyšet. Čím dřív, tím líp. Přání určovat si sami, jak budeme žít, a touha jít cestami, které připadají našim rodičům, rodinám nebo (domnělým) přátelům zpočátku absurdní, nemá nic společného se vzdorem nebo nedostatkem ochoty začlenit se do společnosti. Citlivé vnímání nám téměř neumožňuje, abychom byli dlouhodobě zdraví v prostředí, které nás trvale nadměrně dráždí. I když nám rozum říká, že máme zůstat v určitém zaměstnání nebo se vydat určitým směrem, zdaleka to neznamená, že s tím tělo a duše budou souhlasit. Můžeme se rozhodnout, že zatneme zuby a přizpůsobíme se. A hlavní motiv našeho rozhodnutí, kterým je existenční a finanční jistota, je více než pochopitelný. Rovněž souhlasím, že zvolit si jinou cestu vyžaduje odvahu k sebereflexi, ochotu riskovat a někdy i přechodné materiální těžkosti. Ale musíme se rozhodnout, jak si definujeme svou osobní jistotu a na jakém základě si ji chceme budovat: na strachu z nejistoty života a ze situací, které nás oslabují, stojí nás spoustu sil a z nichž jsme nemocní? Nebo na důvěře, která je pro nás sice výzvou, ale povzbuzuje nás, abychom našli sami sebe a abychom přispěli svým dílem společnosti?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224270