vylízat misku, v níž zbyla dvě sousta. Kdyby se takhle ponížila, nechala by ty zbožné vrány vyhrát. „Musíš mít hlad,“ zašeptala její společnice. Rozhlédla se, i když musela vědět, že v kuchyni osaměly. „Strašný,“ připustila Rivka. „Za chleba bych vraždila.“ Nejmladší sestra si vyděšeně zakryla ústa. Na tohle místo nevhodná poznámka, uvědomila si dívka a hned se opravila: „Ne doslova – to se přece jen tak říká.“ „Ani bych se nedivila, kdybys vraždila,“ špitla ta druhá. „Po tom, co se tu stalo…“ „A co jsem provedla tak strašného? Zlomila jsem prst jedné mrše, co se mi posmívala. Nemusela se přece radovat z toho, jak tu trpím. A tu další mrchu – chci říct sestru cirkátorku – jsem měla srazit mnohem větší silou.“ Druhá dívka si povzdechla a odvrátila se. Obě chvíli bez zájmu umývaly nádobí, namáčely ho, drhly a cídily. Takhle si přátele neuděláš, ty hloupá, vynadala si Rivka v duchu. „Jak se jmenuješ, sestro?“ nadhodila. „Nikdy nebyla příležitost se zeptat.“ „Patrně jsi měla moc práce s tím, abys dělala potíže,“ odtušila společnice a zamračila se. „Pochop, ledacos tu není dokonalé. A přece tady byl klid, než jsi přišla ty.“ „Nikoho jsem se neprosila, aby mě sem poslali!“ „A myslíš, že já ano?“ Vyměnily si pohledy a Rivce se zazdálo, že v té tváři zahlédla tutéž zlobu, jakou sama bolestně cítila. Ta druhá se ji mezitím jen naučila lépe skrývat. „Nevím,“ připustila nakonec zkroušeně. „Myslela jsem, že tu pobýváš dobrovolně. Musela jsi složit slib.“ Nejmladší sestra se opět porozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. Přesto se ztišila tak, že ji bylo sotva slyšet. „Donutili mě k tomu. Moje rodina… Nejdřív mi celé týdny vyhrožovali a pak se mě zbavili, aby neměli tu hanbu na očích. Víš, můj otec mě nechal…“ Hlas se jí zlomil. Neplakala, jenom už se nezmohla na slovo. Rivka ji objala. Mimoděk, prostě se to zničehonic stalo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224244