vylízat misku, v níž zbyla dvě sousta. Kdyby se takhle ponížila, nechala by ty zbožné vrány vyhrát. „Musíš mít hlad,“ zašeptala její společnice. Rozhlédla se, i když musela vědět, že v kuchyni osaměly. „Strašný,“ připustila Rivka. „Za chleba bych vraždila.“ Nejmladší sestra si vyděšeně zakryla ústa. Na tohle místo nevhodná poznámka, uvědomila si dívka a hned se opravila: „Ne doslova – to se přece jen tak říká.“ „Ani bych se nedivila, kdybys vraždila,“ špitla ta druhá. „Po tom, co se tu stalo…“ „A co jsem provedla tak strašného? Zlomila jsem prst jedné mrše, co se mi posmívala. Nemusela se přece radovat z toho, jak tu trpím. A tu další mrchu – chci říct sestru cirkátorku – jsem měla srazit mnohem větší silou.“ Druhá dívka si povzdechla a odvrátila se. Obě chvíli bez zájmu umývaly nádobí, namáčely ho, drhly a cídily. Takhle si přátele neuděláš, ty hloupá, vynadala si Rivka v duchu. „Jak se jmenuješ, sestro?“ nadhodila. „Nikdy nebyla příležitost se zeptat.“ „Patrně jsi měla moc práce s tím, abys dělala potíže,“ odtušila společnice a zamračila se. „Pochop, ledacos tu není dokonalé. A přece tady byl klid, než jsi přišla ty.“ „Nikoho jsem se neprosila, aby mě sem poslali!“ „A myslíš, že já ano?“ Vyměnily si pohledy a Rivce se zazdálo, že v té tváři zahlédla tutéž zlobu, jakou sama bolestně cítila. Ta druhá se ji mezitím jen naučila lépe skrývat. „Nevím,“ připustila nakonec zkroušeně. „Myslela jsem, že tu pobýváš dobrovolně. Musela jsi složit slib.“ Nejmladší sestra se opět porozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. Přesto se ztišila tak, že ji bylo sotva slyšet. „Donutili mě k tomu. Moje rodina… Nejdřív mi celé týdny vyhrožovali a pak se mě zbavili, aby neměli tu hanbu na očích. Víš, můj otec mě nechal…“ Hlas se jí zlomil. Neplakala, jenom už se nezmohla na slovo. Rivka ji objala. Mimoděk, prostě se to zničehonic stalo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224244
„To nic,“ konejšila ji. „Mě se taky zbavili, víš? Jsme v tom teď úplně samy.“ Nejmladší sestra na ni pohlédla vystrašenýma modrýma očima, stále v jejím objetí. Asi si uvědomila, jak je jejich počínání nevhodné, protože se vzápětí odtáhla a poodstoupila. „Nesmíš se jim protivit,“ špitla. „Jinak ti udělají ze života peklo.“ „Tohle už peklo je,“ prohlásila Rivka přesvědčeně.
SIEGFR IED Stačila mu hodina strávená na staveništi s kameníky i obyčejnými nádeníky a nabyl dost přesné povědomí o tom, co byli Jednooký Aleš a Mikeš Lišák zač. A jedno bylo nabíledni: kandidáty na svatořečení by se stali leda po tisíciletém umlouvání. Ve skutečnosti mu připadalo, že po světě muselo chodit mnohem víc těch, kdo je toužili zabít, než těch, kdo k nim chovali aspoň trošku vřelý vztah. Samozřejmě vyjma židů, s nimiž neměli jak přijít do styku. „O mrtvých jenom dobře, ale…“ Tak začínal bezmála každý rozhovor. A pak – pokud je dotyčný znal líp – následoval příval povětšinou nepříjemných vzpomínek. „Mlátili lidi za peníze,“ shrnul jeden německý kameník výstižně to, co se o nich mezi pracanty povídalo. „Nevím, kdo přesně si je na tu fušku najímal. Nikomu u nás na stavbě by nezkřivili vlásek, natürlich, nebyli to šílenci. Ale taky se netajili s tím, že občas berou i Nebenarbeit.“ „Spousta našinců se jich bála. Nemluvilo se vo nich pěkně, to si piš, vznešenej pane,“ dala se slyšet kulhavá starucha, která dennodenně roznášela zedníkům vodu a chléb. „Jenže židi stejnak neměli žádný právo je zabít. Holota svinská,“ dodala pohotově s patřičným znechucením. „To mi kotrba nebere, že se je za to nepodařilo potrestat. No, kolik jich za to pykalo – ha? Jeden? Dva, než je vodtamtaď vodehnali? Fujtajksl!“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224244
Dva, pomyslel si Siegfried. Dva nevinní chudáci, co včas neuprchli za bránu ghetta. Dav je před očima strážných vysvlékl donaha a umlátil je holemi, palicemi a vůbec vším, co měl po ruce. Byl rád, že to neviděl. „Tak Bůh s tebou a ať ti jde dílo od ruky,“ popřál stařeně neupřímně a šel se vyptat zase někoho jiného. Povaha těch výtečníků se rýsovala nadmíru zřetelně. Byla tu ale věc, která Siegfrieda mátla. Většina vyslýchaných poukazovala na tři, ne na dva bídáky. Jenže kam se zašil ten chybějící? Kde vězí Hromotluk Hynek? Právě on prý díky své obrovské síle prováděl většinu špinavostí – a proto by mohl být pro vraha hodně tvrdým oříškem. Leč narazit se na něj nedalo. Do práce toho rána nepřišel a se svými kumpány asi být nemohl, jinak by byl taky po smrti. „Nejspíš někde zapíjí, co se stalo,“ navrhl dvanáctiletý, možná třináctiletý chlapec znalecky. Hned za tu radu nastavil dlaň a požádal o grošík. Siegfried usoudil, že by ten klacek nejspíš taky rád něco zapil. A vtom mu to došlo. Hromotluk, nemluvný, zapíjí, co se stalo… Vybavilo se mu to hrozné místo, kde popíjel s Angličanem. A vybavilo se mu i to, kdo seděl u vedlejšího stolu a ubrečeně se tam povaloval jako přerostlé děcko. Zaklel tak hlasitě, že se po něm dokonce i několik kameníků pohoršeně ohlédlo. Nedbal na to, teď musí pospíchat jinam. Do hostince s rudou lvicí ve štítě se dostal kolem oběda. Drtivá většina štamgastů tu vedle popíjení i pojídala něco, co mohlo při troše představivosti připomínat králičí pečínku. Po lokálu řinčely nože a až ke stopu se linulo mlaskání a mumlání s plnými ústy. Obědval dokonce i krčmářův velký černý pes, spokojeně zakousnutý do velké kosti, která mohla být docela dobře lidská. Jen jeho páníček už zřejmě dohodoval: seděl rozvalený na stoličce a třískou se pokoušel ze zubů vydloubat uvízlé maso. Spíš z jejich pahýlů než přímo ze zubů, opravil se Siegfried v duchu. Kdyby patřil k jeho pacientům – Bože chraň! –, doporučil by mu kloktat třikrát denně odvar z máty a šalvěje.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224244