určené jenom jí. „Tvůj otec víc nedokáže, Channing. Ani tvoje matka na tom nic nezmění. Musíš se toho ujmout sama. Já bych ti v tom ráda pomohla.“ V dívčině tváři spolu viditelně bojovaly emoce: hněv, po chybnosti, nevíra. „Vám to pomohlo?“ „Dodnes nenávidím vůni borovice.“ Channing hleděla na slabý úsměv a hledala v něm lež nebo alespoň náznak lži. Elizabeth si myslela, že ji ztrácí. Neztratila. „Co se stalo s tím chlapcem?“ „Je z něj pojišťovák,“ řekla Elizabeth. „Má nadváhu a je ženatý. Tu a tam na něj narazím. Někdy úmyslně.“ „Proč byste to dělala?“ „Poněvadž nakonec jen jedna věc to může napravit.“ „Jaká?“ „Volba.“ Elizabeth vzala dívčinu tvář do dlaní. „Tvoje volba.“
9 Ellen Bondurantová se vdala mladá a šťastně a pak v jedenačty-
řiceti objevila trpkou pravdu o uvadající kráse a sobeckých mužích. Zpočátku ji to poznání ohromilo, pak zdrtilo a sklíčilo. Nakonec už byla netečná, a tak když její manžel přišel s papíry k rozvodu, podepsala je. Její právník jí řekl, že je naivní, ale ani to nebyla pravda. S penězi si nikdy nevěděla rady: auta, večírky a diamanty velikosti žaludů. Myslela si, že chce jenom muže, za něhož se provdala. Jenže ten byl dávno pryč. Teď žila se svými psy na venkově v domku u potoka a její život se zjednodušil. Živila se výcvikem koní, a když to šlo, ráda chodila ven do přírody: nížinou kolem řeky, když chtěla přemýšlet; po hřebenech ke starému kostelu a zpátky, když měla chuť na hezké výhledy. Dnes si vybrala kostel. „Tak pojďte, kluci.“ Vybídla psy a pak vyrazila pěšky po trase, která ji na vedla v ostrém úhlu na stezku, jež sledovala linii kopců 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224243
k jihovýchodu. Pohybovala se lehce a cítila se mladší než na svých devětačtyřicet let. Věděla, že to dělá práce, od časného rána v sedle, dlouhé hodiny s lonží a bičem. Kůži měla ošlehanou a vrásčitou, ale byla pyšná na to, co její ruce dokážou, jak neúnavně pracují ve sněhu, v dešti, v horku. Zastavila se na vrcholku prvního kopce, její dům zůstal hluboko dole, jako hračka upuštěná za plastové stromy. Před ní se stezka vinula výš, pak vedla nějakých pět kilometrů po rovině v místech, kde se hřeben stáčel k západu, a po obou jejích stranách půda prudce padala dolů. Když se objevil kostel, ohromila ji jako vždy jeho strohá, majestátní krása: žulové schody, železný kříž, povalený a pokřivený. Ellen trochu uklouzla v místě, kde se stezka svažovala do horského sedla, v němž se tyčil tento zapomenutý kostel. Aniž věděla, oč jde, vycítila změnu. Psi byli rozrušení, se skloněnými hlavami sledovali neviditelný pach a z hrdel jim vycházelo hluboké vrčení. Obešli napůl kostel, pak přiběhli zpátky a čenichali u úpatí širokých schodů, křižovali si vzájemně stopy a srst mezi lopatkami se jim ježila. Hvízdla na ně, ale oni ji ignorovali. Největší z nich, žlutý labrador, kterému říkala Tom, vyrazil vzhůru do schodů. Drápy mu cvakaly na kameni. „Co tam máš, chlapče?“ Kolem nohou jí šeptala tráva a ona si povšimla stop po pneumatikách nedaleko dveří. Lidé sem chodili; stávalo se to. Ale obyčejně parkovali na prašné cestě nebo na štěrkovém parkovišti. Tyhle stopy vedly až ke vchodu do kostela. Zastavila se u spodního vchodu, pohlédla vzhůru a uvědomila si, co se změnilo. Dveře byly z dubových fošen, kliky z černého železa tlustého jako její paže. Kam až jí paměť sahala, byla madla provlečená řetězem, ale dnes byl řetěz přestřižený a pravé křídlo dveří zelo dokořán. Ellen náhle dostala strach a pohlédla toužebně nahoru do kopce. Cítila, že by měla odejít, ale Tom stál u dveří a kňučel. „Klid, chlapče.“ Chytila psa za obojek a prošla dveřmi. Za prahem bylo příšeří, temnotu protínaly čepele světla pronikajícího zabedněnými okny. Strop byl vysoko, klenutý a temný, ale zarazil ji pohled na oltář. Po obou stranách byla 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224243
z oken odstraněna prkna, takže se dovnitř vlévalo světlo a ozařovalo oltář jako klenot. Viděla bílou, červenou a černou; a její první myšlenka byla Sněhurka. Takový to byl pocit; ticho, které hraničilo s velebností, vlasy, kůže a nehty potřísněné rudými skvrnami. Stačilo několik kroků, aby si uvědomila, co vidí, a když je udělala, ztuhla, jako by se celé její tělo proměnilo v led. „Dobrý Bože.“ Cítila, že i svět kolem se mění v led. „Ach, můj drahý, dobrý, milosrdný Bože.“ Beckett srkal kávu v zadním boxu restaurace, kam obvykle cho-
dil. Byl to oblíbený místní lokál s boxy plnými podnikatelů, mechaniků a matek s malými dětmi. Talíř s napůl dojedenou porcí slaniny s vejci odsunul stranou. Beckett toho moc nenaspal a poprvé za víc než dvacet let měl chuť si zakouřit. Mohla za to Liz. Starosti. Stres. Ráda dodržovala hranici mezi osobním a profesionálním životem. Dobrá, proč ne. Nebyla jako jiní parťáci, které kdy měl, nechtěla mluvit o opačném pohlaví nebo o sportu nebo o rozdílu mezi dobrou souloží a skvělou souloží. O své minulosti a o svých obavách nemluvila, lhala o tom, jak dlouho spala a kolik toho vypila, a proč tolik stála zrovna o to, aby se stala policistkou. Ale jo, to bylo super. Roli hrála únosnost jejích lží – které překračovaly hranice – a snést se to dalo do té doby, dokud se z malých a neškodných lží nestaly lži děsivé, hrozné a zatraceně zlověstné. Liz lhala. Channing Shoreová také lhala. Nějak se mu doneslo, že Hamilton a Marsh zůstali ve městě, což ukázalo, že celý problém je velice reálný. Navštívili ten opuštěný dům a dvakrát se pokusili setkat s Channing Shoreovou. Vytáhli kdejakou stížnost, kterou kdo kdy proti Liz vznesl, a v této chvíli vyslýchali vdovu po Titusu Monroe ovi. Čeho tím chtěli dosáhnout, netušil, ale to, že se do toho vůbec dali, bylo velmi výmluvné. Chtěli Liz. To znamenalo, že se nakonec oklikou dostanou k němu; pokusí se ho při něčem nachytat nebo ho proti ní využít. Koneckonců znal Liz od chvíle, kdy nastoupila
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224243