z těch koltů, kterými se kluci bránili. Po válce tvrdil, že pomáhal odboji, což mu někteří novináři bohužel sežrali. Samozřejmě také pracoval pro komunistickou Státní bezpečnost. Umřel někdy v šedesátých letech na rakovinu. Pak jsou tu třeba novináři-kolaboranti. To je moc zajímavá parta… Třeba Karel Lažnovský, který byl otráven během takzvané chlebíčkové aféry. Počkej, to neznám… Ty neznáš chlebíčkovou aféru? Ne. Předseda vlády Alois Eliáš si pozval v roce 1941 do Malého Fürstenberského paláce takzvané aktivistické novináře. Celou tu kolaborantskou partičku, Lažnovského, Vaitauera, Kamena a všechny tyhle ksichty. Mimochodem, řada z nich měla komunistickou minulost. A byly podávány chlebíčky. A po válce doktor Miloš Klika, což byl Eliášův lékař a přítel, vypověděl, že spolu s generálem Eliášem připravili otrávení chlebíčků botulotoxinovým jedem. Všem bylo hrozně špatně a jediný Lažnovský zemřel i přes péči, poskytnutou v lazaretu SS v Podolí. Nacisté mu vystrojili státní pohřeb, pojmenovali po něm kus nábřeží a nikdy se na to nepřišlo. Eliáš byl popraven později obecně kvůli spolupráci s odbojem a na doktora Kliku, který měl celou válku ordinaci na Ovocném trhu, náckové nikdy nepřišli. Existují historici, kteří se domnívají, že to žádná otrava nebyla. Ale většinový názor je, že skutečně šlo o cílenou otravu. Třeba Emanuel Vajtauer, ten prošel ruskými legiemi, pak byl velmi přesvědčený komunista, podílející se na pokusu o bolševický puč v roce 1920, pak zdrhnul do Sovětského svazu, kde zjevně prodělal nějaký coming out a vrátil se jako fašista. Celou okupaci zdatně kolaboroval, psal články i knihy, třeba Český mýtus. Na konci války zmizel a nikdo neví kam. Možná až do Latinské Ameriky. Krysí stezkou. Přesně tak. Další, co mají tihle lidé společného, je podle mne určitá sociopatie. Což je zjevné u další mojí oblíbené postavy, kterou je František Mikuláš Mlčoch. Ruský legionář, po válce 90
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224236
zuřivý komunista, z čehož ho zřejmě vyléčil pobyt v Sovětském svazu. Založil za protektorátu jednu z mnoha fašistických stran, která se jmenovala oficiálně Česká dělnicko-rolnická národně socialistická strana a neoficiálně se jí říkalo Strana zelených hákových křížů, protože měla ve znaku zelený hákový kříž. Byli činní především na Kroměřížsku a v Praze. On byl z Kroměříže a jeho strana se živila především tím, že vydírala podnikatele. Když pan továrník nezaplatí příspěvky, tak řeknou, že zaměstnává Židy, nebo že je sám Žid. Prostě poměry dovolovaly, aby si partička politické lůzy a hospodských rváčů založila stranu a vybírala výpalné. Kromě toho většina členů samozřejmě byla konfidenty gestapa. Mlčoch na konci války přišel za českým odbojem, že má plány opevnění Kroměříže a že je českému odboji dá k dispozici. V šestačtyřicátém ho naštěstí pověsili. Jinak by ho jistě Státní bezpečnost recyklovala. Jak do toho tedy zapadá příběh nejznámějšího zrádce Čurdy? No, nejznámějšího… To bych možná rezervoval pro Moravce. Ale Moravec je samozřejmě úplně jiný příběh. Čurda byl až do chvíle, než odešel na gestapo, příslušník zahraničního odboje. Pak se jel schovat k mamince, měl o ni strach, všude slyšel hlášení, kolik lidí zase popravili, všude viděl červené vyhlášky se seznamy zavražděných. Posral se a šel na gestapo. Což se dá lidsky pochopit, kdo by neměl strach o blízké. Druhá věc ale je, proč tedy shodil úplně všechny, kdo mu pomohli, proč řekl všechno o výcviku v Anglii. Nechci to hodnotit od stolu, takže to ber prosím jako nadsázku. Kdyby toho řekl třetinu, tak by to možná gestapákům taky stačilo, a mysleli by si, že to je všechno. On udal úplně všechny, o kterých věděl, že někdy někde někomu pomohli. Včetně těch, co pomáhali jemu, což je na tom to nejpříšernější. Ale kdyby nějakou shodou okolností Čurda skončil také v chrámu v Resslovce, což se mohlo stát, tak také padl a byl by z něj osmý hrdina. Nicméně zrádce to byl každopádně: u něj je daleko horší to, co dělal potom. Přijal německé jméno Karl Jerhot, dostal spoustu peněz, oženil se, bydlel na Francouzské ulici v poměrně honosném bytě a čile a iniciativně spolupracoval, mimo jiné i s Nachtmannem. Byl velmi aktivním konfidentem. Pak začal propadat alkoholu 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224236
a na konci války už byl zřejmě nepoužitelný. V polovině května 1945 se sám přihlásil na četnické stanici v Manětíně, kde byl u někoho schovaný. Pořád se jenom hlásil na policii. Přesně. Muž, jehož životním leitmotivem bylo hlášení se někde. Prototypem zrady je Augustin Přeučil. Ten se chtěl zřejmě dostat z protektorátu a navštívil podle svých slov někdy v dubnu třicet devět brazilské velvyslanectví a chtěl vízum. Když z velvyslanectví odcházel, tak ho sebralo gestapo. Okamžitě začal spolupracovat a tak ho vyslali do Polska, kde vstoupil do československé jednotky a dostal se s ní postupně do Francie a do Anglie. Mohl se milionkrát odpoutat od spolupráce a zůstat odbojářem. Mohl si říct, hele, mě sem sice poslalo gestapo, ale prostě nejsem agent a kašlu jim na to a nazdar. V Anglii ukradl na pokyn gestapa stíhačku Hurricane. Přiletěl s ní do Belgie. Tam se mu nějací lidé snažili pomoct, protože si mysleli, že je sestřelený britský pilot, a on je všechny udal. Pak se vrátil do Prahy, dostal spoustu peněz a dál pokračoval do konce války jako konfident. I s Čurdou se kamarádili. A i jeho po válce popravili. To je prototyp zrádce. A kdo o něm dneska ví? Když se ještě chvíli budeme věnovat těm zrádcům – je zjevné, že tady spravedlnost fungovala výběrově. Na jednu stranu jsou tu dnes známé exemplární případy Adiny Mandlové či Vlasty Buriana, na straně druhé lidé, kteří páchali zlo na, s trochou nadsázky, profesionální úrovni. Jak se vlastně spravedlnost v tomto případě řešila? Jediný klíč, který tenkrát byl, se jmenoval Mimořádný lidový soud. Pokud tedy už byli dopadeni, což řada z nich nebyla. Někteří utekli, některé zlikvidovali Němci na konci války, protože toho moc věděli. Ale většina z nich byla vyšetřována na základě retribučních zákonů Mimořádným lidovým soudem, a ten je odsoudil buď k vězení, nebo rovnou k provazu. Soudy skončily někdy v roce čtyřicet šest a po únoru čtyřicet osm byly na chvíli obnovené, což je také zajímavý detail. Některé případy byly vlastně otevřené znovu. Nicméně právě třeba 92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224236