„No nic, zatím budete našimi hosty. A jakmile dostaneme vaše papíry, přidělíme vás k nové jednotce.“ „Rádi bychom měli kontakt s ostatními zahraničními dobrovolníky,“ řekl jsem generálovi. Když jsem přijel do Sýrie, domníval jsem se, že budeme s Kurdy bojovat bok po boku. To jsme sice bojovali, ale zahraniční bojovníci dost často vytvářeli samostatnou jednotku v jednotce. Možná to bylo tím, že všichni jsme měli dojem, že se nás Kurdové snaží až příliš chránit. Ale my jsme nechtěli být chráněni. Kvůli tomu jsme nepřišli. Ale možná to bylo i tím, že jsme se mezi sebou lépe dorozuměli. „Zítra uvidíme, co pro vás můžeme udělat,“ řekl generál. Zařídili jsme se v táboře a přidělili nám místa na spaní. V jedné z mnoha místností se dal použít internet. Po celý listopad jsem neměl možnost ozvat se přítelkyni nebo rodině. Přihlásil jsem se na Facebook a schránka mi opět explodovala. Dostal jsem stovky zpráv. Od přátel, známých, dokonce od starých kamarádů, o nichž jsem léta neslyšel. Všichni se mě ptali pouze na jedno: Žiješ ještě? Ignoroval jsem je a hned jsem napsal Marii. Byla na mě neskutečně naštvaná. Ale kdo by jí to mohl mít za zlé? „Čtyři týdny ses neozval. Uvědomuješ si, co nám tady děláš?“ Samozřejmě že jsem to věděl. Vysvětlil jsem jí, že jsem na ni myslel každý den, ale že jsem prostě neměl možnost se ozvat. Nechápala to. Nebo to pochopit nechtěla. „Kdy se vrátíš?“ „To nevím.“ „Christiane. Vrať se!“ Měl jsem pocit, že naše hovory stále více míjejí podstatu věci. „Už musím jít. Nedělej si starosti. Daří se mi dobře. Nic se mi tady nestane.“ „Prostě se vrať.“ Vypnul jsem počítač a šel si lehnout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224227