Klikař (Ukázka, strana 99)

Úředník zbledl ještě více a rozkřikl se: „Cože? Přímo tady na Nebesích?“ „A kde jinde než na Nebesích byste něco takového čekal?“ podivil se Xuân a dupnul si u toho. „Svinská práce! Ihned mě k nim zaveďte! No honem!“ Xuân bryskně vykročil a úředník chvatně cupital vedle něho. Oba se náramně těšili, jak ty dvě hrdličky nachytají. Přede dveřmi inkriminovaného pokoje se Xuân zastavil a pohlédl na úředníka, jenž všecek udýchaný zabušil na dveře. Ty se otevřely až po pár minutách a z pokoje se ozval pisklavý výkřik: „Panebože! To je manžel!“ „Ty děvko prodejná! Čubko jedna nevycválaná!“ zuřil úředník.

Xuân s úředníkovou milenkou stáli neklidně na chodbě před pokojem. Ostatní osazenstvo hotelu bylo tou dobou naštěstí zaneprázdněno vodními radovánkami u jezera, takže úředníkovo vyvádění zůstalo bez povšimnutí.

Milenec, jenž se mezitím stačil obléci, se obrátil k úředníkovi a promluvil jemným uctivým hlasem: „Upřímně mě těší, vašnosti! Tak vy ráčíte být velectěný pan choť!“ „Já jsem korunovanej vůl, ty pazdráte!“ supěl úředník.

Milenec se hluboce uklonil a jal se úředníka odzbrojit svým vybraným společenským chováním. „Velice rád vás poznávám, pane! Zajisté ráčíte být džentlmen a nechcete se zde uchylovat k nějakým nedůstojnostem, mám pravdu?“ „Ehm,“ úředník se zlehka zarděl. „Jsem sice paroháč, ale nejsem žádný hulvát. Nechal jsem se trochu unést.“ „To jsem rád, že nejednáte s horkou hlavou. I když připustíme, že vám tady žena nasadila parohy, zajisté by to nebylo poprvé, takže hněvat se by nemělo smysl, lidé by se nám oběma akorát vysmáli. Dovolte mi ale podotknout, že přese všechno, co se dneska událo, si vaší ženy stále velice vážím!“ Od toho okamžiku si muži dávali ze všech sil najevo zdvořilost, aby se vzájemně ujistili o své distingovanosti.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224183

„Vážený pane, přestože tady moje žena působí velmi spořádaným dojmem, za její mravní profil bych ruku do ohně nedal.“ Obrátil se ostentativně ke své choti: „Jak praví stará moudrost – navštíví-li muž pokoj ženy, je nerozvážný, ale navštíví-li žena pokoj muže, je to děvka.“ S vědomím, že se před úředníkem ze smilstva s jeho ženou už asi nevylže, zkusil to milenec z jiného konce: „Poslyšte příteli, vždyť ty parohy nejsou zase taková tragédie. Berte to jako projev nepřízně osudu jako třeba dopravní nehodu. Vezměte si například Napoleona. Jaký to byl panečku štramák, ovládal Evropu od severu k východu a stejně mu taky narostly.“ Srovnání s Napoleonem sice úředníka malinko uchlácholilo, nicméně se i tak ohradil: „Ať je to jak je to, ty parohy mi způsobily osobní újmu a já se vás táži, velectěný pane, jak se se mnou hodláte vyrovnat? Mám se snad obrátit na příslušné orgány?“ Strach z policie či veřejného zostuzení v tisku přinutily milence znovu honem změnit taktiku. „Drahý příteli, vždyť paroháč jsem nakonec já!“ „Ale? A jak je to prosím vás možné?“ podivil se úředník nevěřícně. „To vám hned vysvětlím. Vaše ctěná choť mě přesvědčila, že je bez závazků a já jsem cosi jako její neoficiální manžel. Že je vdaná, se dozvídám zčistajasna až nyní od vás! Přistihl jste nás in flagranti, to se nedá popřít, nicméně i já jsem vlastně podvedený manžel, takže kdo s kým se má vlastně vyrovnat? Kdo je tady poškozený?“ „Nechápu, o čem to mluvíte!“ bránil se úředník. „Pan Xuân vám dosvědčí, že paroháč jsem tady já!“ „Náš zákazník, náš pán,“ odpověděl Xuân zdvořile a mírně se poklonil.

Milenec zahnaný do kouta přešel do výhružnějšího tónu: „Vašnosti, vskutku není zcela jasné, kdo je tady poškozený. Asi se na to budu muset zeptat svého právníka. Vy jste přece muž znalý úředních postupů, takže si jistě nanejvýš vážíte právního jednání.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224183

Po vyřčení slova „právník“ se paroháč zalekl, že pokud by byl shledán vinným, zničilo by to jeho příkladnou kariéru úředníka. O své vině navíc neměl pochyby. Byl totiž přistižen in flagranti při pokusu přistihnout svoji ženu in flagranti. Úředník mrkl na svou milenku a podal ruku milenci své ženy. „Těšilo mě, pane, a snad se znovu brzy setkáme!“ Pak již prchal z Nebes jako uprchlý trestanec a jeho milenka cupitala za ním. I Xuânem zmínka o právnících řádně zacloumala, a tak se raději na nic neohlížel a rovněž se dal na ústup. „Musíme se rychle vypařit, nebo z toho bude pěkná polízanice!“ vychrlil na Sněženku, která čekala před hotelem. Ta dostala strach a následovala Xuâna, ač si nebyla zcela jistá proč.

Když proběhli japonskou branou, zastavilo před nimi auto, z něhož vystoupila paní Zástupcová-Velitelová a rozkřikla se: „Vždyť už jsi přece zasnoubená. Tohle bude pěkná ostuda!“ „To je jen můj dobrý kamarád, nic víc, nic míň!“ ukázala Sněženka omluvně na Xuâna, rychle mávla na rikšu, který jel zrovna okolo, skočila dovnitř a nechala tam Xuâna s paní Zástupcovou-Velitelovou stát jako dvě tvrdá y. „Víte, co si myslím já?“ obrátila se žena k Xuânovi. „Dnešní mladé holky jsou hrozně do větru. Hostiny a zábavy, na to je užije. Správná žena má ctít svého muže a zůstat mu věrná i po smrti. Kam se poděl ideál tří ctností a čtyř povinností? Kde je konec úctě a morálce?“ Xuân mlčel jako zařezaný a paní Zástupcová-Velitelová pokračovala v monologu: „A vy se nad sebou zamyslete, pane Xuâne! Přestaňte ničit životy ostatním. Zasnoubená znamená v podstatě vdaná. Víte, co se říká – na špásování jsou jen svobodní muži a ovdovělé ženy, od vdaných žen a ženatých mužů ruce pryč!“ Slova paní Zástupcové-Velitelové připomněla Xuânovi všechny jeho dosavadní milostné patálie, a navíc si uvědomil, že i ona je vlastně vdova.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224183