Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946 (Ukázka, strana 99)

destilátů. Např. jen slivovice bylo oficiálně ročně vyráběno průměrně 4000 hl. Pro ovoce, především však pro jablka nebyl odbyt, protože vzdálenost k trhům v českých zemích byla příliš velká.1 Podkarpatská Rus měla poměrně vhodné podmínky pro živočišnou výrobu, především pro pastevectví a dobytkářství. Na prvním místě to byl chov dobytka, zejména hovězího. Poměrně rozšířený byl i chov koní, především vytrvalé místní huculské plemeno, které se osvědčilo za 1. světové války. Ve východních oblastech byl rozšířen i chov ovcí, ve kterém Podkarpatská Rus předčila (podobně jako Slovensko) celostátní průměr. Naproti tomu v chovu prasat Podkarpatská Rus zaostávala za českými zeměmi i za Slovenskem. V horských oblastech byly chovány především kozy.

Stavy hospodářských zvířat v roce 1934:2 Stav hospodářských zvířat na 100 ha půdy

Celostátní průměr v kusech

Průměr na Podkarpatské Rusi v kusech

Rozdíl v kusech

8,2

7,1

– 1,1

Hovězí dobytek

51,7

32,7

– 19,0

Prasata

40,3

8,4

– 31,9

5,6

13,7

+ 8,1

Koně

Ovce

Základem pastevectví byla pastva na poloninách, rozprostírajících se nad pásmem lesa. Začínaly v nadmořské výšce mezi 1150 –1300 m u bukových lesů a 1250 –1500 u jehličnatých porostů (smrkových lesů). Vysokohorské poloniny byly většinou ve vlastnictví státu (v roce 1930 celkem 35 022 ha), který je pronajímal k pastvě.3 Na poloninách se mohl dobytek pást po celou dobu vegetačního období, přičemž jej nebylo třeba na noc zahánět do níže položených vesnic. V polovině 30. let se na poloninách páslo 89 % ovcí a krav, zatímco na lesních pastvinách a úhorech jen 4,7, resp.

6,6 %.4 Podle Vladimira Kubijovyče činila v polovině třicátých let výměra polonin na Podkarpatské Rusi 433 km2, z čehož jen asi 1 % připadalo na poloniny mezi lesy vzniklé lidskou činností. Jinak byly poloniny rozsáhlé, téměř 880 všech polonin mělo větší výměru než 10 km čtv.5 Rozložení pastvy dobytka na Podkarpatské Rusi v roce 1935:6 Druh pastýřství

Rohatý dobytek (ks)

Na poloninách

23 650

97

70 000

88,7

750

3

3 700

4,7

–

–

5 200

6,6

24 400

100

78 900

100,0

V lesích Na úhorech Celkem 1 2 3 4 5 6

Rohatý dobytek Ovce a krávy % (ks)

Ovce a krávy %

Tamtéž, s. 70 –71.

Zdroj: Žadanský, J.: Cit. práce, s. 87.

Macháček, L.: cit. práce, s. 576. Žadanský, J.: cit. práce, s. 94.

Kubijovyč, V.: Pastýřský život na Podkarpatské Rusi. In: Podkarpatská Rus. 2. vyd., Užhorod 2005, s. 119.

Zdroj: tamtéž, s. 119.

H O S P O D Á Ř S K Ý V Ý V O J P O D K A R PAT S K É R U S I

| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224175

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že Podkarpatská Rus měla velké přebytky v produkci masa. Bez ohledu na to však byla spotřeba masa u rusínského obyvatelstva nízká, protože rolníci dobytek především prodávali.

Z Podkarpatské Rusi se dobytek vyvážel do západních částí státu, nicméně v porovnání s tamními hospodářskými zvířaty vykazovala podkarpatoruská jateční zvířata nižší hmotnost. Důvody byly v nedostatku kvalitního krmiva. Možnost vývozu do zahraničí byla omezená z důvodu ochranářských opatření Maďarska i Rumunska.

LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ

Podle výsledků sčítání lidu, domů, bytů a závodů z 1. prosince 1930 bylo na Podkarpatské Rusi celkem 612 338 ha lesní půdy. Lesní půda zahrnovala v roce 1923 50,2 % veškeré půdy. V následujících letech byla sice část lesů přeměněna v pastviny anebo ornou půdu, ale i tak v roce 1930 tvořily lesy 48,5 % rozlohy Podkarpatské Rusi. Poměr zemědělské a lesní půdy byl tedy na Podkarpatské Rusi zhruba 1 : 1, zatímco v ostatních zemích republiky přibližně 1 : 2. Na přeměně lesní půdy v ornou měli samozřejmě zájem rolníci a agrární strana (Seljansko-republikánská strana). Státní lesní správa naproti tomu přeměnu lesů v ornou půdu odmítala a poukazovala na nebezpečí eroze půdy a z toho plynoucí ekonomické ztráty. Proto bylo odlesňování prakticky zastaveno. Lesní správa měla zájem především o kvalitní bukové dřevo a specializovala se proto na výsadbu listnatých stromů. Buky tvořily v pásmu poloninských Karpat 73,6 % všech dřevin, zatímco dub byl zastoupen jen 7,7 % procenty a jehličnany byly jen okrajové – smrk 4,2 %, borovice 1,5 %, jedle 3,8 % a modřín 0,2 %.1 Celkový rozsah lesů na Podkarpatské Rusi se do roku 1934 zvýšil na 622 798 ha.2 Lesy byly využívány obyvatelstvem především jako zdroj palivového dříví. Mýtiny a lesní louky byly lesní správou pronajímány obcím nebo přímo jednotlivým rolníkům jako pastviny. Rolníci ovšem sami často pásli přímo v lesích, čímž lesy velmi trpěly.

V uherském období docházelo často k přetěžbě a ničení lesů. Lesy byly také často pronajímány za fixní sumu soukromým společnostem na určitou dobu, a to za nízké ceny, čímž docházelo k jejich znehodnocení.3 V československém období přistoupil stát na Slovensku a Podkarpatské Rusi k účinné ochraně lesů, jaká už před válkou existovala na základě předlitavských zákonů v českých zemích.4 Už krátce po vzniku republiky byl vydán zákon č. 82/1918 Sb. z. a n., jenž omezil mýtní těžby a tím i možnost přeměny lesů v pastviny. Podniky (lesní závody) byly povinny hospodařit podle předem stanovených lesních hospodářských plánů. Zákon č. 422/1919 Sb. z. a n. zakazoval kácení v obecních lesích. Zákaz mýtních těžeb bez stanoveného hospodářského Zdroj: Dvacet let československého zemědělství, Praha 1938, s. 121. Žadanský, J.: cit. práce, s. 91.

3 Jaromír Nečas uvedl následný příklad neúčelného hospodaření s lesy: „Schönbornovy velkostatky pronajaly v roce 1902 bukové lesy o rozloze 20 000 k. j. na 40 let za cenu 180 korun za 1 k. j. dřevařské společnosti Szolyva ve Svaljavě. Kubický metr tohoto dřeva tak přišel firmu na 52 haléře, přičemž pak prodávala 1 kubický metr za 100 korun.“ Viz Nečas, J.: Průmysl na Podkarpatské Rusi, s. 82.

4 V českých zemích platil císařský patent č. 250/1852 ř. z. ze dne 3. 12. 1852, na někdejším uherském území zákonný článek č. XXXI/1879. Obě dvě právní normy zůstaly na území Československa v platnosti až do roku 1960, kdy byly nahrazeny lesním zákonem č. 166/1960 Sb. 1 2

102

|

KAPITOLA TŘETÍ

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224175

plánu a především holoseče spojené s masovou přeměnou lesů v pastviny bez zvláštního povolení byl potvrzen i zákonem o zatímní ochraně lesů č. 37/1928 Sb. z. a n.

U lesů s vysokými porosty („lesy typu vysokého“) bylo zakázáno kácet stromy mladší šedesáti let a mýtní těžba nesměla přesáhnout 1/60 plochy lesa. Na jeho základě byla vydána instrukce pro státní lesy, která stanovila zásady hospodárnosti a vyrovnanosti lesní těžby.1 Důsledkem uvedených norem bylo omezení těžby a tím ovšem i ztráta zaměstnání pro řadu místních dřevorubců. V československém období se ale netěžilo ročně ani množství dřeva, které bylo možné získat bez přetěžeb či mýtních těžeb. Z ročního etátu2 užhorodských státních lesů (261 000 m3) se zpracovaly v roce 1922 jen ¾, lesní ředitelství v Buštině zpracovalo z etátu 104 000 kubických metrů jen ½, v obvodu ředitelství státních lesů Rachov s etátem 359 000 kubických metrů ještě méně.3 Důvodem byla především nemožnost vyvážet dřevo za hranice, především do Uherské nížiny (tj. do Maďarska), což bylo před 1. světovou válkou běžné. Vývozu do Maďarska dlouho bránila neexistence obchodní dohody a celní válka, Polsko a Rumunsko měly dost vlastních lesů a zavedly ochranářská opatření. Podkarpatská Rus ležela příliš daleko od průmyslových podniků v Čechách a na Moravě a doprava dřeva do těchto oblastí byla příliš drahá. Dalším důvodem omezení těžby byla snaha státní lesní správy těžit výhradně ve vlastní režii, resp. snaha pronajímat těžbu soukromým společnostem jen na krátkou dobu. Státní lesy se především bránily dlouhodobým pronájmům těžby dřeva zahraničním společnostem, neboť si nebyly jisty, zda nedojde z jejich strany k přetěžbám.4 DRUŽSTEVNICT VÍ NA PODK ARPATSKÉ RUSI

Družstevní hnutí bylo na Podkarpatské Rusi slabě rozvinuto, protože na rozdíl od českých zemí a Slovenska zde nemělo žádné tradice. Družstevní myšlenka narážela na tradiční konzervatismus rolníků, jejich nedůvěru k novotám, a především nemožnost pochopit myšlenku, že v družstvu se jejich majetek neztrácí, ale že jsou naopak skrze družstevní podíl spoluvlastníky celého družstva. Podkarpatoruský agrární politik Edmund Bačinskij (Bačinský) o tom napsal: „Naši lidé si neuvědomují, že družstevní podniky jsou součástí jejich hospodářství, a že z toho důvodu jsou stejně jejich vlastnictvím jako ta [jejich vlastní] hospodářství, a přirozeně pak ani nejsou si vědomi toho, že mají věnovati svým družstevním podnikům stejnou starost a stejnou péči, jako věnují svým hospodářstvím.“5 Lasák, M.: Příspěvek k historii československé lesnické politiky. In: História novej lesníckej politiky. sympózoim na Vysokej škole lesníckej a drevárskej vo Zvolene 12.–17. 9. 1988, Zvolen 1988, s. 190.

2 Etátem (etatem) se rozumí plánovaný objem dřeva v krychlových metrech, který má být ročně získán vykácením a který je možno bez větších problémů opět nahradit výsadbou (takže nedochází k trvalému odlesnění a následné erozi půdy). Je-li vytěženo více dřeva, jehož úbytek již běžně nelze nahradit výsadbou nových stromů, hovoříme o přetěžbě.

3 Nečas, J.: Průmysl na Podkarpatské Rusi, In: Podkarpatská Rus, Praha 1923, s. 82.

4 AÚTGM, f. TGM-R, Podkarpatská Rus, k. 402, fasc. 9, 1923/1, Nečas: ref. Industrializace Podkarpatské Rusi.

5 Bačinský, E.: Úkoly zemědělského družstevnictví. In: Podkarpatská Rus. 2. vyd. Užhorod 2005, s. 127.

1

H O S P O D Á Ř S K Ý V Ý V O J P O D K A R PAT S K É R U S I

| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224175