Ocitli se spolu v hradní komnatě, kde v kolébce leželo novorozeně. „To jsi ty, syn krále Uthera Pendragona. Přichází tvoje matka, královna Igraine,“ uslyšel Artuš průvodcův hlas. Vešla paní tak líbezná, až Artuše srdce zabolelo, a dítě něžně objala. Ze tmy se vynořily bledé ruce. Královna jim podala dítě, které předtím zahalila plachetkou. Tajemné ruce pak odnesly chlapce daleko do lesů. Hrad mezitím obklopila cizí vojska a palác pohltily plameny, všude ležely stovky mrtvých těl. Artuš viděl plačící tváře, ale nářek neslyšel. Vnímal jen hukot větru. Letěl teď s průvodcem nad krajem, proráželi mračna jako dva krahujci, kroužili nad poli a pastvinami. Z vypálených vesnic a hradů stoupal kouř, zubožení lidé se choulili v lesních skrýších. „Anglie strádá, Artuši. Potřebuje krále, který spojí všechny rytíře a bude naslouchat svým poddaným.“ Tajemný muž doletěl s Artušem k velkému jezeru a natáhl ruku nad hladinu. Voda se zavlnila a Artuš viděl, jak se v ní něco blýská a přibližuje. Z hlubin jezera se vynořila krásná bytost v bílém rouchu. Držela skvostný meč vykládaný barevnými kameny a perlami, s kaleným modravým břitem, broušeným dvakrát po obou stranách. Paní promluvila: „Vezmi si, Artuši, meč Excalibur. Dokud ho budeš držet, nikdo tě neporazí.“
98 Artuš a Guinevra Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224172