Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224143
99
Jsem nadaným jedincem?
10
Odpovědět není jednoduché, protože nadaní si v zásadě málokdy myslí, že jsou nadaní a inteligentní. Už jsme víckrát uvedli, že rysem vysoké inteligence je pochybovat o své inteligenci. Smýšlení typu „Jak bych mohl být nadaný, když jsem tak neschopný?“ není nijak výjimečné. A tak je prostě ani nenapadne, že by mohli být nadaní a inteligentní… Velká část z nich pak může strávit celý život, aniž by se dozvěděli, že k této malé skupině v jistém smyslu mimořádných jedinců patří. Přesto je naprosto zásadní, aby se nadaní dozvěděli, že jsou nadaní a co všechno to přesně obnáší, aby věděli, že nadání, talenty a vysoká inteligence se pojí s riziky a zranitelností. Je to z velké míry právě neznalost skutečnosti o nadání, která vede k tomu, že si nadaní vytvářejí neadekvátní výše popsané obranné mechanismy. Nejlepší prevencí těchto jevů mnohdy na hraně patologie je právě rané diagnostikování a odpovídající péče a podpora dítěte v rodině a ve škole. Velmi často nadaný zjistí, že patří mezi nadané jedince, díky svým dětem. Pozoruje je od malička, jak přemýšlejí a jak se chovají i s jakými problémy se potýkají, a začíná v něm pomalu vznikat domněnka, že stejným způsobem se kdysi jako dítě choval i on. Vidí, jak je dítě bystré, aktivní, jasnozřivé a vědomé, a může mít dojem jakéhosi déjà vu. Dalším impulzem může být pro dospělého výsledek školního testování inteligence jeho dítěte. Pokud je nadprůměrný, začne si klást otázku, zda vysokou inteligenci nezdědilo po něm. Může mít pak chuť se sám nechat otestovat. Někdy postačí i rozhovor o vlastním dítěti se školním psychologem nebo učitelem. Hlavně v případě uznání toho, jak je dítě šikovné, citlivé a empatické a jakou má výbornou paměť, je dospělý doslova dojatý a v paměti mu vyvstává,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224143
100
Život s vysokou inteligencí
jak se choval on, když byl malý, a že se vlastně mluví i o něm. Může mít potom chuť se o této záležitosti poradit s psychologem a nechat se diagnostikovat. A nemusí to být jen jeho vlastní dítě, kdo mu nastaví zrcadlo. Pokud jde o nadání, může to být i dítě v jeho užším nebo širším okolí. Další možností je dozvědět se svoje IQ v dospělém věku od rodičů, kteří to celou dobu od (školního) testování v dětském věku tajili. Někdy tak činili proto, že jim dětský psycholog doporučil to dítěti nesdělovat. Hlavně dříve u nás platila taková pravidla. V dnešní době je situace do velké míry jiná, i když určitě stále existují psychologové, kteří jsou přesvědčeni, že by se to dětem školou povinným říkat nemělo, nebo že by se to dokonce nemělo říkat ani rodičům, že je to zavádějící. Osobně si myslím, že minimálně od 15 let a nejpozději od plnoletosti by to rodiče svým dětem říct měli. V každém ohledu platí, že čím dříve je nadání objeveno, tím lépe, zabrání se tak mnohým zbytečným potížím, psychickým poruchám a neurózám nadaného. Jsou i případy, kdy své nadání zjistí jedinec v dospělosti sám. Zeptá se na to rodičů a ti mu IQ odtajní, pokud ho znají. Často dochází k tomu, že své IQ jedinec zjistí během školní docházky, ať už během kolektivního testování, nebo na doporučení učitele nebo školního psychologa, a to hlavně kvůli problémům s učením nebo chováním. Sám to může jako dospělý zjistit tak, že náhodně objeví odborné články nebo videa o nadaných lidech na internetu. V angličtině nebo francouzštině jich dnes existují stovky. V zahraničí pak ve větší míře než u nás může slyšet o tomto tématu v rozhlase nebo televizi nebo na sociálních sítích. A pak se pídit dál. Hledat, číst, studovat. A rozhodnout se nechat se otestovat. Anebo nenajít k testování odvahu a říct si, že mnohem důležitější než číslo je spíš na učit se žít s psychickou specifičností nadaného. Anebo objevit a přečíst si knihu o nadaných. A pak se nenápadně a decentně začít ptát rodičů na své chování v dětském věku a porovnávat to s popisy v knize. Nadaný se nechce unáhlit. Přece je nutné na to jít opatrně, přece jeho by se to nemohlo týkat! I když při čtení knihy má pocit, že to s ním rezonuje a že se píše o něm, stále si tvrdošíjně myslí, že i když ho kniha vystihuje, přece on nemůže být inteligentní… Přesto mnohdy přečtení knihy o nadaných jedincích bývá začátkem všeho. Při četbě spontánně přichází k pochopení, že kniha je přece jen o něm. I když by o sobě nikdy neřekl, že je vysoce inteligentní a nadaný jedinec, při četbě nabývá jistotu, že se píše o něm, a s informacemi se identifikuje. Kniha pak může mít silný terapeutický účinek. Hlavně ženy, ale možná že i muži – i když to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224143