Zastavoval se v své osamělosti před zrcadly v krámě a zpytoval nemilosrdně tvář hledící z šedě stříbrné plochy, vyjevené a zlé oči, plné smutku a žízně, vpadlé tváře, strnisko ryšavých vousů. Tak sám proti sobě, prázdný a ostrý na všechny strany! Josef Ry páček! Tohle je on a tohle má všecko okolo sebe, něco, co nechtěl a co už ze sebe nemůže střást. Ale co by chtěl ze sebe střást? Chtěl někdy něco jiného nebo lepšího? Je vůbec člověk k tomu, aby něco chtěl? Jsou sice lidé, kteří vypadají, jako by jim bylo všecko lehké, nemusí s úzkostí sle dovat, jak jim taje v kapse poslední koruna, jezdí v autech a hledí nečinně za okny kaváren… Ale on, Josef Rypáček, něco ví… On ví, co je v člověku nejtěžší, z čeho se mu rozbíhá po těle ten jed, který ho stravuje, který ho dělá hrozně nešťastným. Ano, on ví, a mohl by to říci, co je člověku nejnebezpečnějším nepřítelem: ta neblahá věc, která je do něho vsazena se samým zárodkem, to podivné dědictví, kterého si nežádal, ten tajemný kořínek, který chce vyklíčit a rozpučet se, který člověka nutká, aby dělal víc, než může, aby napjal všecky síly, aby ustavičně strhával kůru včerej šího dne…, ta hrozná věc, lidská duše. Jak jí uniknout, jak ji od vrátit od jejího osudu, jak ji zabít? Nemůže-li hnát svůj stvol kol mo nahoru, požene jej kolmo dolů, nedá člověku pokoje, strhne jej proti jeho vůli do neočekávaných dobrodružství. Oh, Josef Rypáček nebyl schopen otřásajících činů, ale v jeho nitru se už hloubily kobky plné děsu. Tento nepatrný mlčenlivec nevzbuzoval pozornost a nikdo se necítil zkrácen, byly-li dveře jeho krámu zavřeny několik dní za sebou. Nešťastník utíkal od své chalupy jako od místa zločinu. Vlá čel své svědomí jako tajnou prašivinu po brlozích Starého Měs ta, jejichž příšerné vestálky ho hýčkaly s obludnou něžností. Vě třily v něm jednoho ze svých, jednoho z těch tvorů, kteří těkají neklidně, už zachváceni rytmem podzemních vírů. Nevycházel třeba celé dny z oblastí umělého světla, z ovzdu ší bídných lokálů, nasyceného výpary zvrácené příchuti. Jindy se mu stávalo, že se octl za úsvitu na cestě k svému předměstí a motal se jako opožděný noční motýl mezi šedými zdmi, jejichž okna se ještě neprobudila. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223821
Pak se silnice protáhla do polí, před jarem ještě černých a sy rových, a jeho sešlapané opatky ťukaly chabě do vyčnívající ho kamení. Potkával vozy s velikými konvemi mléka, zelináře s plachtou na obloucích, a bylo mu už jedno, poznávají-li ho nebo ne. Když to jednoho dne zpozoroval, zmocnila se ho hr dost nad vítězstvím. Zůstalo ještě pomyšlení na Amálku. Býval dříve ochoten po tloukat se po polích a po lesních cestách, vedle nichž trčely do vzduchu holé větve bříz, jen aby oddálil okamžik shledání, jen aby se vyhnul jejím vyčítavým očím. Byl si ještě s to uvědomit, jak chudák sešla. Její bývalé polosváteční šaty z dob krátkých sukní odkrývaly její pohublá lýtka a napínaly se žalostně na roz šířených kyčlích, její tváře zvadly a oči vyhasly. Zpočátku nechápala, co se s mužem děje. Domnívajíc se, že pro něho pozbývá přitažlivosti, snažila se ho znovu zmámit svým objetím a obracela k sobě jeho pozornost dojemnými po kusy o zachránění tělesné krásy. Ale on si nevšímal jejích líčidel a vlnivých účesů a jeho nevyléčitelně melancholický pohled se propadal hloub a hloub. Když mu kdosi řekl, že Amálka chodí vá k Sedláčkovům a neodpírá se obchodním cestujícím, aby si zaopatřila nějaký groš, pocítil skoro ulehčení. „Vlastně bych se měl zabít,“ napadlo ho jednou, když ho zase překvapilo svítání v mlhavé vlhkosti začínajících polí. Cítil, že je naplněn ošklivostí k sobě samému až po okraj a že se s ním něco stane, ať chce nebo nechce. Byl na to trochu sám zvědav. Jak se bude moci rozhodnout k nějaké smrti? Byl tak unaven, že sotva zvedal nohy, voda mu tekla do děravých střevíců, pod košilí cítil pomalé lezení vší. Odbočil po rozmoklé cestě k řece. Močály starého řečiště byly napojeny z ledových ker a voda mezi kamennými břehy tek la tvrdě sinavá. Stál chvíli nad kalným proudem, který se němě posunoval, a zdálo se mu, že se neprůhledný povrch jen nepatr ně zčeřil myšlenkou člověka, který ztrácí dotek se zemí. Kolem dokola nebylo živé duše, na protější stráni stálo několik řídkých stromů v předjarní nahotě a dole uháněl vlak, vydychuje těžké chuchvalce dýmu, který se jen málo odrážel od šedého rána. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223821
Ve vlaku sedí lidé a někam jedou, mají ještě kam jet. Není mezi nimi ani jednoho, který by něco věděl o jistém Josefu Ry páčkovi, o člověku, který stojí zde nad studeným zrcadlem vody a hledí do očí jistému pokušení. Udělat krok, rozhodnout se, udělat krok… Josefa Rypáčka se zmocňuje pýcha. Kolik lidí je na světě, kteří jsou dnes v takovém postavení jako on: kteří stojí tady a cítí, že je jedno, vykročí-li na sever, na jih, na východ nebo zá pad! Prostor je dokonale prázdný a beze směru na všecky stra ny, a přece je v něm zazděn jako v těsné kobce, a ať se hne kam hne, všude narazí hlavou. A čím se přičinil o toto hrozné věze ní? Ničím, strnul v naprosté nečinnosti, a hle, vyrostlo to oko lo něho jako živá stěna, objalo ho to pevně a už ho to nepustí. Otočil se k řece zády a kráčel velmi pohodlně, s rukama v kap sách. Věděl, že jeho věc je vyhrána, že si může jenom poručit. Minul ohradu parní pily, za kterou už úpěla ocelová plocha pro tínající hmotu sosnového kmene, a podivil se, že se zdržel tam u vody tak dlouho. Už bylo docela ráno, lidé už zaujali svá mís ta u každodenních úkolů. Obloha však visela nízko a po slunci nebylo památky. Opřel se na chvíli o zeď a prohledával kapsy. Našel pohmož děnou cigaretu a zapálil si ji. Tráva u jeho nohou byla ještě loň ská, vymoklá, ale některé trsy se už zdola omlazovaly. Vykouřil cigaretu jenom do půl a zahodil ji. Věděl, že si to už může dovolit. Pak vyšel loudavě na silnici. Rozhlédl se vlevo, vpravo a udělal několik lhostejných kro ků. Nikde nic, dlaždičky byly umyty do modrava od poslední ho sněhu a škvíry mezi nimi černě mokvaly. Těch dlaždiček si zvláště všiml. Bylo by mu vadilo, kdyby na nich bylo ulpělo blá ta. Jejich krystalická zrnitost ho sváděla k tomu, aby se shýbl a pohladil je rukou. Představoval si, jsou-li prostupné, bude -li se do nich moci vsáknout lidská krev a smísit svou červeň s jejich holubí sivostí. Ale vtom už za sebou uslyšel zatroubení a dusot motoru. Šel moudře a rovně po samém okraji silnice, aby nevzbu dil podezření, a s jistotou člověka, jehož vůle už je v cizí moci, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223821