99
Oba se prudce otočili. „Dehors! Sortez!“ Stála tam nějaká starší žena, vysoká a velmi hubená, oblečená v dost staromódních černých vlněných šatech, které na její vychrtlé postavě visely jako na strašákovi, a mířila na ně vycházkovou holí jako puškou. „Sortez!“ vyháněla je. „Pro-promiňte, prosím.“ Grace ucouvla a vrazila do pana Tissota, který ji podepřel. Do místnosti vběhl malý teriér a se zuřivým štěkotem pobíhal kolem nohou své paní. „Je ne crois pas!“ křikla žena, hrozivě zamávala hůlkou a pokročila vpřed. „Doucement! Doucement!“ bral to všechno na sebe pan Tissot. „C’est ma faute! Ne vous en faites pas!“ „Qu’est-ce que vous faites?“ otočila se k němu žena zuřivě. „Allez-vous en! C’est mon accueil! Balayeur de rue!“ nadávala. „Myslí si, že jsme zloději,“ přeložil pan Tissot a postavil se mezi Grace a tu ženu. „Možná proto, že se jako zloději chováme. Pardon, madame,“ hlesla prosebně. „Nous cherchez l’information à Madame d’Orsey! Hledáme jen něco ohledně paní d’Orseyové.“ „Pardon? Que voulez-vous?“ Nebylo divu, že se jich ptá, cože to hledají. „Nous… nous cherchons… My, my hledáme…“ Grace nedokázala myslet dostatečně rychle. „Potřebujeme vaši pomoc, madame,“ vyhrkla. Stařena si ji podezíravě měřila. „Proč? Co chcete?“ „Vy umíte anglicky!“ vydechla Grace s úlevou. „Pardon,“ vložil se do toho pan Tissot a přistoupil k ženě o kousek blíž. „Jmenuji se Eduard Tissot a toto je paní Munroeová z Londýna. Jsem právník, madame, a vyřizuji pozůstalost po zesnulé Evě d’Orseyové.“ „Cože?“ Stařenin výraz se proměnil. „Jsem právník. Mám na starost pozůstalost po paní d’Orseyové,“ zopakoval. Grace udělala opatrný krůček vpřed. „Znala jste ji?“ Ale žena jako by ji neslyšela. „Eva… Eva d’Orseyová je mrtvá?“ „Oui, madame,“ potvrdil pan Tissot tiše. „Eva…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223795