rodinu. Nenávidím bitvy, nenávidím krev, znetvořená těla, uťaté údy, přítomnost smrti a její pach. Ale poté, co začala bitva, ta podívaná, ze které mi bylo vždy zle, mi poskytovala nesmírnou radost. Naplňovala mé srdce, vyžrané nenávistí, krví. Vroucí krví padlých. Kolem mě životy končily, ale mé srdce životem po dlouhých rocích překypovalo. Zasažen šípem, padl jsem na kolena. Neklesl jsem však pod náporem bolesti, ale pod tíhou svých černých nelidských pocitů, které mnou projely ostřeji než šíp mým ramenem. Zaleknul jsem se natolik, že jsem chtěl umřít. Zápach krve byl silnější než zápach potu a vojáků, a havrani se chtivě snášeli ve velkých obloucích z nebe a jejich hejna neustále rostla. Ale pomyslil jsem naštěstí na svou rodinu. A tehdy se ve mně naposled ozvalo mé staré dobré Já. Nevnímaje fyzickou bolest, probil jsem se se svými věrnými až do hlavního stanu, až ke svému bratru. Tam se uzavřelo nadobro mé prokletí,“ na chvilku se odmlčel. Setřel si pot z čela a tichounce pokračoval: „Stal se ze mě bratrovrah. Mé Já mě nadobro opustilo. Mou mysl zkalila čerň. Mé srdce zmrazila bolest. Tehdy jen má fyzická schránka nařídila to hrozné vraždění. To, co jsem udělal, dozvěděl se, až když jsem se o dva dny později probral ve svém stanu. Bolest je slabé slovo na popsání toho, co jsem cítil. K večeru procházel jsem mezi mrtvolami. Zápach byl nesnesitelný. Hyeny se rvaly o těla, i když jich bylo dost. Černé slzy mi kanuly po lících. Chtěl jsem zemřít, neboť smrt by byla pro mě vykoupením. I vytáhl jsem svou dýku a chtěl si ji vbodnout do hrudi, ale čepel se proměnila v prach. Nebe pro mne bylo uzavřeno už dávno, ale v té chvíli mě nechtělo ani peklo. Musím se svou vinou, s tím mrtvolným zápachem v nose, se svým bolavě ztvrdlým srdcem a zčernalou myslí žít navěky. Stín smrti mi navždy utkvěl na duši.“ Gabrielka nesmírně dojalo, jak Kristián ze své dřevěné tváře vyzařoval pochopení. A paprsky pochopení pronikaly kamenně 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223734