Rosa nic neřekla, ale třikrát stiskla Johanninu dlaň. Už od dospívání to byl jejich sesterský signál solidarity. Jiní by možná použili jiné slovo, ale ony vyrůstaly s matčiným neustálým kázáním o solidaritě. Dlouho seděly tiše, slunce už se mezitím ponořilo do mraků a skoro se zdálo, že nad Södermalmem na druhé straně Riddarfjärdenu, kde sluneční jas zvolna zmíral, začalo pršet. „Tohle nemá cenu!“ pronesla Rosa energicky. „Musíme sice vyhrát válku, ale nejdřív nás čeká pekelně těžký týden. V čem půjdeš na pohřeb?“ Patrně jen takto konkrétní a triviální problém je mohl vyrvat ze spárů smutku. Věděly všechno o úboru k večeři, o délce sukně k fraku či smokingu, o barvách na svátek i všední den, na svatbu i křtiny, jestli je vhodné vzít si šperky, nebo ne, zkrátka znaly v podstatě všechny konvenční požadavky na dámský šatník. Ale o oděvu na pohřeb toho moc nevěděly. Když se nad tím tak zamyslely, ještě nikdy nebyly na pohřbu, a to ani vzdálenému známému. Asi nejspíš černé šaty a klobouk se závojíčkem. Ale mají si vzít černé rukavičky a musejí být černé i boty? Tohle všechno bude vědět tante Christa a před strašidelným hodokvasem, který je čeká už za několik málo hodin ve vile Bellevue, během něj i po něm budou potřebovat neškodná témata k hovoru. * * * Život šel dál a spolu s ním i válka a smrt. Nastala další mrazivá zima, během níž noviny s téměř perverzním uspokojením spekulovaly o padnutí teplotních rekordů. Vlak do Saltsjöbadenu jezdil celý chlupatý od sněhu, okénka kupé byla téměř pokrytá námrazou. Johanne seděla na místě, které měla ráda už od dětství, na samostatné sedačce mezi dveřmi do vagónu a můstkem do dalšího vozu. Studeně tu táhlo, ale Johanne byla teple oblečená, aby pohodlně zdolala ten kousek od nádraží k vile. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223675