„Dávalo by to přece smysl. Vzali mu to nejcennější, co měl, tak dobrovolně ukončil svůj život,“ přizvukoval Evě Šimon. „To sice jo, a pán prej byl takovej formát. Než žít v ponížení a okradenej, radši by si vzal život. Jenže to neudělal.“ „Tak už nám to prozraďte,“ žadonila Klára. „Máma nám o tom léta zakazovala mluvit. Nikdy nevíte, co kdo použije proti vám, že ano. Tomu vy nerozumíte, na to jste moc mladý. Ale mně už je dneska všechno jedno. Na starým dědkovi si nikdo nic nevezme. Hele, a nebyl by ještě jeden rumajzlík?“ rozhlédl se muž s bezelstným výrazem po mladých spolustolovnících. „Jo a já jsem ňákej Ferda,“ uklonil se. „A tohle je Ťapina, moje čubička,“ ukázal pod stůl. Fenka uslyšela své jméno a zvedla hlavu. Když před Ferdou přistál další rum, znovu se rozpovídal. „Máma vo tom porád mluvila. Furt si to přehrávala před očima, jako biograf. Nedala nám s tim pokoj,“ pokyvoval starý muž hlavou, jak si vybavoval dávné zážitky. „Slyším to jako dneska. Jak máma říká: ‚Vejdu dovnitř, chvíli smejčím, ničeho si nevšímám, a najednou jako bych koutkem oka uviděla něco, co tam nemá bejt. Otočím hlavu ke stolu – a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ani jsem nevykřikla, dočista jsem oněměla. Tam, přede mnou, seděl pán, hlavu na stole, pod ní kaluž krve. V tý kaluži pistole. Pravou ruku měl na stole, druhou svěšenou dolů. Na první pohled jasná sebevražda,‘ takhle to máma vykládala. Ale teprv když se jí to po nějaký době rozleželo, začala o tom pochybovat.“ Ferda se odmlčel, aby se znovu napil. „Počkejte, já budu hádat,“ skočil do toho Evžen, než Ferda stačil opět promluvit. „Že on byl levák?“ „Teď jsi mě teda ale rozčílil, mladej,“ durdil se pamětník, až vzteky prskal. „Já už nic řikat nebudu, když jseš tak chytrej. Tohle já nemám zapotřebí.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223572