i když už jen jako divadlo stínů. Svět politiků a svět řadových uprchlíků se rozestupovaly, politici začínali žít sami pro sebe a nesnažili se ani předstírat, že se o osud těch druhých zajímají. „Pro uprchlíky žijící v bídě v táborech se neudělalo vůbec nic a politikařilo se vesele dál,“ stěžoval si Tigridův frankfurtský spolupracovník. „Místo jídla dostali lidé přihlášky do starých nebo nových a obrozených politických stran. Funkce v táborech nebyly obsazovány podle toho, zda někdo umí vařit nebo dělat noviny. Správcem kuchyně se stal příslušník jedné strany a jako kompenzace stal se příslušník jiné strany tiskovým a kulturním referentem...“ Vedle zklamání mělo to vše naštěstí také jednu výhodu: Tigrida to donutilo hledat nový prostor, kde by mohl pracovat. V podstatě to znamenalo rozchodem s celým světem čs. stranické politiky, tak jak byl dosud uplatňován, a Tigrid tuto cestu nastoupil už na podzim 1948. Svou práci v táborech tehdy začal zvolna opouštět, předávat ji druhým. O Vánocích 1948 podnikl poslední velkou inspekční cestu po německých lágrech a na přelomu roku sepsal pro exilové vedení poslední situační zprávu: kromě táborů Německu do ní tentokrát zahrnul i poměry v lágrech v Rakousku a Itálii. Konstatoval, že základní životní potřeby uprchlíků (jídlo, šatstvo, léky, ubytování) se zejména díky spolupráci s IRO už většinou daří uspokojovat. Díky pomoci této organizace už uprchlíkům nehrozí smrt hlady ani zimou a příklad IRO dokonce strhl k následování i některé další charitativní organizace, od kterých čs. uprchlíci nyní dostávají i víc než jenom existenční minimum. Podle Tigrida však ani v této době zdaleka nebyly využívány všechny možnosti, jež IRO nabízela, a hlavní příčinou podle něj byla opět nejednota exilového vedení. „Na nejvyšší úrovni“ neměla IRO na čs. straně s kým komunikovat, i s Tigridem představitelé
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223508