nasoukat se do zeleného závodního obleku. Půjčil mi ho Peter, prý ať pořádně reprezentuji. James mi naložil snowboard, pořád ten samý z půjčovny, a posadil mě dozadu do auta. Vepředu už seděl Jeroen. To bylo překvapení. James se s Jeroenem nevyhledávali. Jeroen se na mě smál plný radosti. Uklidňovalo mě to, byla jsem ráda, že jede taky. „Mala si už raňajky?“ ptá se mě starostlivě Marianna, když si přisedla. Přes barikádu ze snowboardů a lyží nás všech uprostřed auta mi podala banán. „Dám si to až poději.“ Vůbec jsem neměla hlad. James zapnul dálkové, Jeroen naladil rádio a vyjeli jsme. Zaposlouchala jsem se do melodií a pořád v polospánku pozorovala matně osvětlenou krajinu. Kluci si vykládali o sportu a Marianna dřímala. Byla jsem moc ráda, že mě jedou podpořit. A to nemluvím o celkové pomoci s registrací, přípravou a vůbec. S Jamesem jsme byli v Lake Louise i včera odpoledne. Měli jsme možnost vidět závod profíků. To bylo dobré. Nadšeně jsem dýchala s atmosférou a aspoň v mysli imitovala kazdý pohyb opravdových závodníků. Bylo to poprvé, co jsem naživo viděla podobný závod. S televizním přenosem se to nedá srovnat. Škoda, že včera bylo zataženo. Skoro jsem i zapomněla, že se bojím dneška. Hned po finále pustili nás amatéry si obhlídnout trať. Dneska bylo jasno a přijatelně mrzlo. Magické hory se rýsovaly okolo. Areál byl vyzdobený ledovými sochami jak z Mrazíka. Nastěnku chci za ženu! Mně se to vážně všechno zdá. Úkony před závodem byly zběsilé. Dostala jsem startovní číslo 18, podepsala, že mám pojištění, snědla banán a téměř nechápala, co se okolo děje. Byl to mumraj. Mísily se v něm barvy snowboardových klubů a týmů s barvami organizátorů. Když nehráli rock, tak chlapík s mikrofonem komentoval počasí. Medvěd oblečený jako jizdní policie hopsal mezi lidmi a závodníky. Ostatní mě museli všude dostrkat, byla jsem jak malé dítě. Ani lyžáky jsem si sama nezvládla obout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223079