SLIB
101
být on, ale pan Rollins ho neviděl tak dobře, aby si mohl být jistý. A on si musel být jistý. Takové bylo pravidlo. Fízl se psem došli k autu, které, jak si pan Rollins pamatoval, přijelo jako čtvrté. Fízl otevřel zadní dveře a pes skočil dovnitř. Pan Rollins mžoural do dalekohledu, zaostřoval, ale stále neviděl fízlovi do obličeje. Pak fízl došel na místo řidiče, a jak si sedal, otočil se. Pan Rollins ho teď viděl jasně a byl si jistý. Zapsal si číslo policejního vozu a rychle zavolal Elimu. „Ten chlap, co zrovna nastoupil do auta. Vidíte ho?“ „Ano. Je to vůz ká-devítky.“ „Právě nastoupil, on a ten pes. Sedan. Ne to SUV.“ „Sedan. Jo, viděli jsme ho nasedat.“ „To je on.“ Pan Rollins ukončil hovor a konečně si vydechl. Ten šašek musí zmizet. A právě zmizel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222923
102
ROBERT CRAIS
14 Elvis Cole
Pike tiše naslouchal, když jsem mu vyprávěl o Amy Breslynové a o týmu, který mě sledoval. Pike byl většinou tichý. Pohoří High Sierras bývá před bouří také tiché. „Co si přeješ, abych s nimi udělal? Jako by se ptal: Mám jejich těla zakopat, nebo ne? „Nechci, abys s nimi něco dělal. Jsou to policajti. Potřebuju se jim ztratit.“ Setřást jedno auto je snadné, ale sledovací tým se za terčem netáhne jako kachňátka. Obklopují terč v rozsáhlé a měnící se formaci jako hejno delfínů, sledují ho zepředu, zezadu i ze souběžných ulic. Zbavit se jich lze jedině, když se seženou do jedné skupiny. „Kenter Canyon,“ prohlásil Pike. V okamžiku, kdy to vyslovil, mi byl jeho plán jasný. „Budu potřebovat auto.“ „Dej mi hodinu.“ Kenter Canyon protínal kopce nad Brentwoodem nedaleko Kalifornské univerzity. Cestou tam jsem dvakrát zastavil, jednou na benzince a podruhé u obchodu, kde prodávali kvalitní zlevněné zboží. Koupil jsem si telefon na jedno použití, který uměl odesílat a přijímat SMS a nahrávat hlasové zprávy, a čtyři sta minut na anonymní předplacené kartě. Aktivoval jsem ho v bufetu obcho-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222923
SLIB
103
du a přesměroval do něj hovory ze svého kancelářského i soukromého mobilu. Cestou k autu jsem poslal svoje nové číslo Pikeovi. Poté jsem zavolal Meryl Lawrenceové a odpověděla mi hlasová schránka. Kdyby mě živily hlasové schránky, byl bych za vodou. „Tohle je moje nové číslo. Staré nepoužívejte. Vysvětlím vám to, až zavoláte.“ Mobil zazvonil za třicet vteřin, švitořivým tónem, který se mi nelíbil. „Proč máte nové číslo?“ „Sleduje mě policie. Přitápějí pod kotlem.“ Ztišila hlas, zdálo se, že má obavy. „Viděli nás dnes ráno? Sledovali vás k jejímu domu?“ „Myslím, že ne. Zřejmě na mě čekali u mé kanceláře.“ „Skvělé. Myslíte si, že ne.“ „Meryl, já vás tím chráním. Pokud mi seberou nahrávky telefonních hovorů, zjistí, že jsme spolu mluvili, když jsem byl v Echo Parku, a obrátí se na vás, aby zjistili proč. Domnívám se, že nás neviděli, ale kdyby ano, našli by si vás podle značky auta a ptali by se vás na totéž.“ „Nemůžu uvěřit, kam se můj život řítí.“ „Buď jim povězte pravdu, nebo si vymyslete nějakou krycí historku, ale dejte mi vědět, abychom jim oba řekli to samé. Rozumíte?“ Krátce se nadechla. „Vidím to asi takhle. Můj manžel má problémy s hraním. Přišla jsem na to, že nám zmizely nějaké peníze z účtů důchodového spoření a on mi vykládal nesmysly o tom, že ty peníze investoval. Najala jsem vás, abyste zjistil pravdu. Sledoval jste ho do heren v Bellfloweru a o tom jsme spolu mluvili. Co myslíte?“ „Ještě jedna věc.“ „Napadá vás něco lepšího?“ „Asi před deseti dny poslal nějaký Charles Amy kytici růží.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222923