by mi věnoval jediný pohled. Začínám si připadat jako blázen, který se snaží o nemožné. „Děkuji,“ řekne, když zdlábne poslední sousto, a nenápadně mě pohladí po ruce. Zároveň se rozhlíží, jestli tohle gesto nikdo jiný (tím je teď momentálně pouze Tomáš, který je navíc duchem úplně nepřítomný) neviděl. Ohnu se, abych mu mohla dát alespoň malou pusu, když se k tomu nemá on, ale Štěpán se mi stejně vysmekne. Trochu zmateně seberu prázdný talíř i půllitr a pak zamířím opět do pokoje, kde se marně pokouším začíst do knihy. Celý zbytek dne pak více méně proflákám buď pospáváním, nebo tupým bloumáním po hradě. Štěpána zahlédnu jen párkrát a to ještě z dálky, takže většinou ani neměl možnost si mě všimnout. Nepotkáme se ani na večeři, které se účastní všichni kromě něj. O to napjatěji očekávám večer jeho příchod. Kolem sedmé hodiny konečně uslyším z předsíně, že se vrací do svého pokoje. Čekám, že se v mém pokoji objeví každou chvíli, stejně jako jsem zvědavá na vysvětlení dnešního chování v průvodcovně a patřičné vynahrazení. Marně. Po setmění vyjdu ven. Přecházím přes ochoz a neodolám, abych oknem nenakoukla do Štěpánova pokoje. Sedí na posteli, kolem sebe opět rozházené knihy a papíry, nad něčím se mračí. Srdce se mi prudce rozbuší. Musím se hodně ovládat, abych nevpadla za ním do pokoje. Nejspíš ho musím nechat, aby si to urovnal v hlavě. I mě samotné včerejší zážitek udělal pořádný zmatek v srdci. Po dlouhé době začínám nabývat dojmu, že život není až tak nespravedlivý. Při pohledu na něj mám pocit, jako bych dostala další příležitost se zamilovat a novou šanci být šťastná. Před spaním nechám dveře odemčené. Nikdo však nepřijde.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222844