zvládla na výbornou jak přípravu spisu, tak zájem médií. Wisting zjistil, že je Christine Thiisová hloubavým člověkem s dobrým odhadem a možná větším vhledem do psychologie a lidské duše než do vyšetřovací taktiky. Kvůli tomu ji považoval za zdatnou policejní právničku. Když vstoupil, vzhlédla od monitoru počítače. Položil jí na stůl klíč a přístupovou kartu a chvíli zaváhal, než k nim přidal služební průkaz. Christine byla ta situace evidentně nepříjemná. „To je v pořádku,“ nasadil odzbrojující úsměv. Oba věděli, že právnička musí splnit příkaz, který jí dal Audun Vetti. Christine jeho průkaz zvedla a zamyšleně jím otáčela mezi prsty. Wisting se vydal ke dveřím. Christine vytáhla vrchní zásuvku psacího stolu. „Uložím ho sem,“ pronesla. „Prozatím…“ Wisting se na ni podíval, v odpověď jí pokývl a vyšel ven. Než opustí budovu, musí si promluvit s Nilsem Hammerem. S tímhle rozložitým vyšetřovatelem spolupracoval nejčastěji. Hammer podobně jako on sám začínal na oddělení jako mladý. Ve volném čase se nescházeli a Wisting nevěděl mnoho o jeho soukromí, ovšem po pracovní stránce pro něj byl Hammer nepostradatelný. Byl efektivní, zapálený a odborně na výši, uměl uvažovat a dobře dedukovat. Dveře jeho kanceláře byly otevřené. Wisting vešel a zavřel za sebou. Hammer vzhlédl. „Prima, že jdeš,“ spustil, „mám tu něco, na co bychom se měli mrknout.“ „Já už se…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222645
Hammer ho nenechal domluvit. „Hlášení o pohřešované dívce. Linnea Kaupangová. Sedmnáct let. Zmizela v pátek.“ Pokusil se Wistingovi podat fotografii, ten na ni však jen hleděl a nevzal si ji. Usmívala se z ní mladá dívka s trochu křivými zuby. Měla jasné tmavé oči. Světlé vlasy jí v loknách spadaly na ramena a na jedné straně do nich měla vetknutou sponku s tmavě žlutou mašlí. Cosi však nakonec Wistinga přece jen přimělo, aby si snímek vzal. Cosi čistého a nevinného v dívčiných rysech v něm při pomyšlení na to, že by se jí mohlo něco stát, vyvolalo přímo fyzickou bolest. Už už chtěl něco říct, v hlavě se mu formovaly myšlenky na to, jak by se k tomuto případu měli postavit, avšak nakonec ústa zase zavřel. „Já už se…,“ zopakoval a vrátil snímek Hammerovi. „Musíš se do toho pustit sám.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222645
23 Prozatím není moc o čem psát, říkala si Line při odchodu z policejní budovy. Během tiskové konference nevyšly najevo žádné nové informace. „Co takhle oběd?“ navrhl Erik Fjeld. Přehodil si fotoaparát přes rameno a ukázal a pokývl zamýšleným směrem. Na pěší zóně si našli kavárnu připomínající podnik, který si v Linině rodném městečku Stavern otevřela Suzanne. Kavárna byla útulná, podávala se zde jednoduchá teplá i studená jídla a ve vitríně se nabízely lákavé zákusky. Line koupila oběma bagetu, fotografovi colu a sobě napěněný chai latte. Erik se mezitím usadil u stolku úplně vzadu a vytáhl z fotoaparátu paměťovou kartu. Line odložila jídlo na stůl a vyndala z kabelky počítač. Otevřela ho, kartu do něj zasunula a počkala, dokud se snímky z tiskové konference nepřekopírovaly. Na prvním byla ona sama, v záběru zblízka. Líčidla jí zakrývala jen část podlitiny pod okem, přesto vypadala mnohem lépe než na fotografiích pořízených předchozího večera. „Na tiskovce nic nenaznačovalo, že by ho mohli brzy dopadnout,“ pronesl Erik žvýkající bagetu. Line přitakala. Zajímalo by ji, jestli má policie opravdu tak málo stop, jak se tvářila. Překlikla na další sní100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222645