Ida Kahnkeová bydlela kousek od něj v Schönhauser Allee. Schindler věděl, že je odpůrkyně nacistů. Bezzubá stará žena vypadala jako čarodějnice. Celou spodní část obličeje měla propadlou, nos jí výrazně vyčníval dopředu. Kromě toho byla velmi hubená – vyschlá, ale ne tenká jako nit, nýbrž placatá jako štěnice. Jako toaletářka na úřadě potřebovala každý fenik. Šťastně se hihňala, když jí Schindler, který sám neměl žádné peníze, nabídl deset marek za to, že mě vezme na dva týdny k sobě. Dala ale zřetelně najevo, že by to udělala i zadarmo. „Když jsem bejvala mladá, byla jsem komunistka, ale jak člověk přinde do let, vobrátí se k Bohu,“ říkala často. Patřila ke svědkům Jehovovým, kteří tenkrát byli zakázaní. Ida Kahnkeová obývala část kdysi velkého panského bytu v zadním traktu domu. Měla vlastně jen jedinou místnost, totiž bývalou kuchyni, která byla vykachlíkovaná a hrozně neútulná. Pokoj pronajala sympatickému mladému muži. Bohužel trpěl koktavostí a nočním pomočováním. Mokrá prostěradla si sušil u sebe. Smrděl tím celý byt. Jinak tu byla jen malá komůrka pro služku, předělaná na kuchyň. Od ní byl bedněním oddělený prostor pro záchod. Stará paní spala v jakémsi přístěnku v zadním koutě předsíně a já byla nucena sdílet s ní starou velkou dřevěnou postel. Celá její knihovna se vešla do zásuvky kuchyňského stolu a skládala se z několika ošoupaných brožur s proroctvími o zániku světa. Neměla jsem celý den nic jiného na práci než sedět v rozviklaném proutěném křesle a listovat těmito sešitky. Protože byl jejich papír neuvěřitelně nechutný, používala jsem k obracení stránek pletací jehlici. Pohybovat jsem se nesměla. O patro níž bydlel invalida, který by mě okamžitě zaslechl. Nečinně jsem tedy seděla, čekala na paní Kahnkeovou a žvýkala kousek chleba, který mi tu nechala. Ke všemu se ještě právě v těchto dnech vrátil z vězení její bratr Hugo. Seděl dost dlouho, protože zabil svou ženu nebo přítelkyni.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222601
Kahnkeová z něj měla hrozný strach: Že by k ní mohl přijít zpitý do němoty a chtít po ní „prašule“ a tak dále. Přesně to se později také stalo. Nejradši bych byla neviditelná, ale on si mě vůbec nevšímal. Za půl hodiny byl pryč, protože si okamžitě po propuštění narazil zase nějakou ženskou. Jednou se o víkendu konal u paní Kahnkeové kávový sedánek na oslavu narozenin. Tiše jsem se krčila v koutku, připadalo mi to ale velmi zajímavé. Bylo tu několik mužů, Hugových kamarádů, těžkých zločinců z povolání. K tomu pár Idiných přítelkyň, pobožné, bigotní sektářky. „Společný jmenovatel,“ poznamenala jsem si v duchu. „Outsideři, existence na okraji společnosti.“ Pouštěli si na starém gramofonu prastaré šlágry a tancovali stylem z přelomu století s pohupováním v bocích. Bylo to tak groteskní, že jsem se musela štípnout do paže, a ptala jsem se sama sebe: „Je to skutečnost, nebo sen?“ Začala jsem ale také přemýšlet o sociálních otázkách. Vždyť jsem se dostala do poměrů, které jsem vůbec neznala. Bylo mi najednou jasné, že tento strašný byt je něco úplně normálního. Lidé, kteří žijí jako Ida Kahnkeová, nejsou žádnou výjimkou. Jako vždy jsem seděla ve svém proutěném křesle, když se jednoho dne náhle otevřely dveře a blížily se ke mně mužské kroky. Zloděj, pomyslela jsem si nejprve a vyděsila jsem se. Pak se ale ukázalo, že ten muž je Bulhar, který bydlí ve stejném domě. Měl klíč od bytu, protože paní Kahnkeové slíbil, že jí zrenovuje kuchyň. Teď byl v neschopnosti a přišel s kbelíkem barvy, aby ji překvapil. I on se lekl, když mě uviděl. Hned ale lámanou němčinou řekl: „Tak milá žena nemůže být zloděj.“ Byl velmi šaramantní a brzy slovo dalo slovo. Když Ida Kahnkeová odpoledne přišla domů, oznámili jsme jí, že jsme zasnoubení. Dimitr Petrov Čakalov – tak se jmenoval – mě vezme s sebou domů do Bulharska. Musí jen najít způsob, jak mě tam propašuje.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222601
Byla jsem zamilovaná, dokonce hodně. Ten muž byl skutečně přitažlivý: Tmavá lesklá kštice, temné oči, sněhobílé zuby. Často zpíval bulharské lidové písně, trochu sentimentálně, ale krásným hlasem. Opravdu jsem s ním chtěla odejít. O tom, že jsem potichu plánovala, že budu z Bulharska pokračovat přes hranice do Turecka a pak se pěšky dostanu až do Palestiny, jsem přirozeně nikomu neřekla. Paní Kahnkeová mě po dvou týdnech dohodila jiné toaletářce, nějaké paní Schulzové z Lychener Straße. Zase za mě zaplatil deset marek Schindler, který byl sám úplně na mizině. A zase jsem byla vykázána do téměř identického proutěného křesla. Paní Schulzová pracovala celý den, jednou za týden si z knihovny přinesla hromadu brakové literatury, četla pořád to samé, tu a tam mi strčila nějakou knížku, abych i já měla něco na čtení. Skoro vůbec se mnou nemluvila. O poschodí níž bydlela paní Lauerová, její bývala švagrová, teď ale její úhlavní nepřítelkyně. Tato žena si za žádnou cenu nesměla všimnout, že v bytě žiji. To byl největší problém. Paní Schulzová však byla zkušená žena. A tak mi jednoho dne řekla: „No, šak vidim, co se děje. Maličký je na cestě.“ Byla to pravda a už se to ani nedalo přehlédnout. Týdny mi pořád bylo špatně. Všechny ty hnusné věci, jako skopové nožičky, které mi nosila paní Kochová, jsem už vůbec nedokázala snést. Věděla jsem také, s kým jsem těhotná. S Číňanem jsem už dlouho nic neměla. A Bulhara jsem znala teprve krátce. V úvahu připadal jenom Ernst Wolff. Jediný, kdo mi teď mohl pomoci, byl dr. Benno Heller. O tomto židovském gynekologovi jsem už hodně slyšela. Všechny ženy, které měl v péči, o něm básnily. I já jsem mu krátce zkřížila cestu, když jsem v Židovské nemocnici po operaci navštívila Toni Kirschsteinovou.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222601