Stern a vedle něho pan Durchschlag, mikve Jid, který měl na starosti rituální koupel. Všichni se modlili v jidiš, vpředu vousatý rabín předčítal z tóry obrácený zády k nám. Nikdo se nemohl posvátného svitku dotknout přímo rukou, k tomuto účelu sloužila šikovná stříbrná ručička s nataženým ukazovákem, která se mi vždycky líbila — yad. Když rabín slavnostně promlouval, nevládla tu strnulá atmosféra jako u svatého Egida, kam mě brávala oma Mária. Strýček Armin říkal, že rabín jako jediný musí dodržovat rituál — ostatní přitom prohodí pár slov, připojí se k jeho řeči a zase odpojí. Někdo někomu ukáže hrst lesklých kamenů a potichu šeptají, přikývnou a dál se věnují modlitbě. Kývou se dopředu a dozadu, když se rytmus změní na pravidelné odříkávání a na konci zazní: Veimru omein! — a pak najednou všichni zpívají. Rabín měl pěkný zvučný hlas, a jednu píseň si i pamatuji, v hlavě stále nosím tu melodii, asi proto, že není složitá a má refrén: L’khah dodi, l’khah dodi‑ liqrat kalah, p’nei Shabbat n’qab’lah, p’nei Shabbat n’qab’lah! A potom zase další sloka a po ní následuje opět refrén: Pojď, můj milý, naproti nevěstě, přivítáme sobotu. Tak mi to přeložil strýček Oskar, když jsem chtěl vědět, co zpíváme. A refrén sílí a zní čím dál slavnostněji. V duchu si ho prozpěvuji, ještě když si podáváme ruce se slovem: Šabes! a přesouváme 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222301