Psaníčko jsem měl položené na dlani a prsty jsem zvedl vzhůru. Udělal jsem malou kolíbku, kdyby se mi přeci jen droga nedopatřením vysypala, aby zůstala na dlani. Druhou rukou jsem opatrně rozevřel okraje. Pohlédl jsem na bílý prášek. Cítil jsem, jak se mi dlaně orosily potem. Psaníčko jsem velmi opatrně položil na konferenční stůl. Nevěděl jsem, co by se stalo, kdyby droga potem navlhla. Mentolové bonbóny, které si jen tak nečinně ležely ve skleněné broušené misce, jsem vysypal na stůl. Košilí jsem misku vytřel od případných nečistot a úlomků bonbónů. Psaníčko jsem vložil do misky a přikryl stejně broušeným skleněným poklopem. Opřel jsem se do křesla. Potil jsem se vzrušením. Byl jsem rád, že heroin je bílý, tudíž jej stačí rozpustit ve vodě a vpíchnout. „No jo,“ řekl jsem si tiše. Uvědomil jsem si, že je sice fajn, že si drogu stačí vpíchnout, ale čím? Doma jsem jen tak neměl schované injekce pro případ, že bych si chtěl šlehnout. „Ajda,“ řekl jsem si v duchu. Ajda byla fenka od Petry. Byl to kříženec dvou neznámých ras a rodiče zřejmě byli taky neurčitého původu. Jediným jistým snad bylo jen to, že se jednalo o psy. Ajda už byla nějakou dobu mrtvá. Museli jsme ji utratit. Trpěla rakovinou vaječníků. Když ještě žila, dostávala léky pomocí injekce, kterou aplikovala sama Petra. „Možná ještě někde nějaká injekce zbyla,“ pomyslel jsem si. „Určitě nějaká zbyla,“ řekl jsem si rozhodně. Rozhodně jsem chtěl, aby nějaká injekce zbyla, a pro jistotu jsem se dal znova a hned do hledání. Celkem najisto jsem se šel podívat do kumbálu. Vytáhl jsem umělohmotný košík, kde byly uloženy všechny zbylé Ajdiny věci. V košíku jsem se trochu prohrabal. Na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsem našel i dvě injekce. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222000