Řeč komunistické moci (Ukázka, strana 99)

plně podstatu věci. Podstatné totiž je, že v rámci systému není n = 1 pouhou anomálií, spjatou s konkrétní historickou osobností, anebo chorobným procesem, vyvolaným nákazou zvenčí, nýbrž logickým, «přirozeným» vy­vrcholením. Období n = 1 je ve «světě socialismu» zcela legitimní vývojovou fází společnosti; musíme dokonce bez ohledu na předsudky trvat na tom, že je to fáze nejvyšší. Ano, geometricky nejdokonalejší, jak vysvitne, když si tuto společnost představíme v podobě pyramidy, nebo ještě lépe v podobě kužele (jehož půdorys by tvořily soustředné kružnice, schematicky znázorňující její «jadernou» strukturu). Takzvaná destalinizace – čímž není míněna destrukce kužele samého, nýbrž jen odříznutí jeho vrcholu – se naproti tomu jeví ne jako «pokrok», ale spíš jako krok zpět k méně dokonalému tvaru společnosti; geometrickým jazykem řečeno, z kužele se stává kužel komolý. Takové zkomolení může být vynuceno okolnostmi, ale sotva může být krokem principiálním, neboť v tom případě by šlo o princip protichůdný základnímu skladebnému principu «společnosti». Tzv. kolektivní vedení toliko odráží faktickou situaci, kdy se «vůdcové» vzájemně drží v šachu do té míry, že výraznější redukce jejich počtu není prakticky proveditelná. Proto také současná oficiální propaganda raději o «kultu osobnosti» mlčí, snažíc se jej z historie pokud možno vymazat; správně tuší, že kdyby se ho hlasitě zříkala, mluvila by vlastně sama proti sobě – «kálela by do vlastního hnízda». Ba co víc, ona dobře ví, že «kult osobnosti» není ani trochu záležitost nenávratné minulosti; ve «společnosti», jak ji sama koncipuje, představuje n = 1 vrcholnou vývojovou možnost, jež zůstává stále otevřena, i když momentálně není vhodné o tom nahlas mluvit. Stačí, aby se změnily historické podmínky, hlavně však podmínky v kolegiu «vůdců», a silný jedinec, Vůdce s velkým V, opět vystoupí na vrchol pyramidy, odkud může prohlásit po způsobu francouzského mocnáře: Le peuple, c’est moi. Čemuž lze rozumět i takto: Já jsem alfa a omega všeho.

HHH

(86)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221941

Zbývá ještě «socialismus». Záměrně jsme tento pojem nechávali až na konec. Domníváme se totiž, že otázku jeho významu v oficiální propagandě nelze řešit bez předchozího objasnění ostatních základních pojmů. Zato nyní bude odpověď celkem snadná.

«Socialismus» vlastně není, doslova vzato, pojem základní, je to spíš pojem střechový. Je to prostě globální označení pro takový model společnosti, jaký nám oficiální propaganda předkládá.

Je to značkové pojmenování pro stav, ve kterém se nachází společnost, je-li řízena komunistickými «vůdci» dle zásad «lidové demokracie».

Je to takové společenské zřízení, jež stojí a padá s tím, jak se uplatňuje vedoucí úloha strany: to je zde vskutku «alfou a omegou všeho» [81].

[104] «Vedoucí úloha strany je základní podmínkou existence a rozvoje socialismu.»

(Příloha RP, 21. 3. 1973, s. 3)

HHH

Takové pojetí «socialismu» je arci naprosto «nesouměřitelné» [41] s kterýmkoli pojetím tradičním. Nic jiného se ani nedalo čekat. A stejně jako u «lidu» nebo «demokracie», i v případě «socialismu» se setkáváme s tendencí vyznačit «diametrální odlišnost» oficiálního pojetí připojením nějakého epitheta. Bylo k tomu účelu zvoleno adjektivum «reálný».

«Pracující» lid, «lidová» demokracie, «reálný» socialismus: fatálnímu omylu by podlehl každý, kdo by bral tato průvodní adjektiva na lehkou váhu, kdo by v nich spatřoval pouhou rétorickou ozdobu, která na obsahu daného pojmu zásadně nic nemění. Tajemství oficiální propagandy spočívá právě v tom, že k označení nových, s čímkoli, co tu bylo, zcela «nesouměřitelných» teorií, skutečností, vztahů atp. nezavádí nové pojmy, nýbrž užívá pojmů tradičních, naplňujíc je novým, «diametrálně odlišným» obsahem. Naštěstí se tato sémantická metamorfóza zhusta ohlašuje signálem v podobě víceméně

(87)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221941

ustá­leného epitheta. Ale nebývá tomu tak vždycky, a potom může leckterý nezkušený pozorovatel snadno upadnout v omyl. Vezměme například takový výrok:

[105] «Socialismus a demokracie jsou neoddělitelné.»

(Z projevu Jana Fojtíka, RP, 29. 12. 1977, s. 3)

Kdo by si neuvědomil, že v daném případě jde o oficiální pojetí «demokracie» (které je s tradičním obsahem tohoto pojmu zcela «nesouměřitelné»), ten by získal úplně falešnou představu o «socialismu» a naprosto by se minul se skutečným smyslem páně Fojtíkových slov. Přitom v rámci oficiální propagandy je toto tvrzení veskrze pravdivé: «socialismus» a «demokracie» jsou vskutku neoddělitelné, neboť «socialismus» je toliko jiný název pro uspořádání společnosti dle zásad «lidové demokracie».

Nejrozšířenějším signálním epithetem je adjektivum «socialistický». Na rozdíl od výše zmíněných přívlastků, které jsou pevně vázané na určitý pojem, takže je nelze libovolně zaměňovat (neříká se kupř. «reálný lid», «pracující demokracie», ani «lidový socialismus»!), epitheton «socialistický» je obecně použitelné u kteréhokoliv poj­mu, včetně těch, které mají svoje epitheton speciální (arci s výjimkou «socialismu»; lze však říci «socialistický lid» i «socialistická demokracie»). Adjektivum «socialistický» je jakýmsi znaménkem «diametrální odlišnosti»: signalizuje nám, že pojem, k němuž se připíná, znamená něco «diametrálně odlišného» od jeho tradičního významu. Poznali jsme to již v případě «socialistické demokracie», «socialistické společnosti», «socialistického státu» – ale s týmž úkazem se můžeme setkat u celé řady dalších pojmů z oblasti společensko-politické a kulturní: «socialistická věda», «socialistický humanismus», «socialistické vlastnictví», «socialistická morálka», «socialistický realismus», «socialistická zákonnost» atd. K posledně uvedenému příkladu se nabízí výmluvná ilustrace z výše citovaného pramene: činnost některých lidí «je v rozpo­ ru se zájmy socialismu a tím protizákonná» (Jan Fojtík, tamtéž).

(88)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221941