DANIEL KEYES
Norma se podívá na otce a pak na Charlieho. „Nemusím jít. Maminka říkala, že si s ním nemusím hrát, když nechci.“ „Tak poslechni, slečinko,“ Matt se zdvihá z křesla a jde k ní, „teď hned se bratrovi omluvíš.“ „Nemusím,“ ječí Norma a úprkem se běží schovat za matčinu židli. „Je jako malý dítě. Neumí hrát monopoly ani dámu a nic… všechno poplete. Já už si s ním nechci hrát.“ „Tak jdi k sobě do pokoje!“ „A můžu už mít psa, mami?“ Matt udeří pěstí do stolu. „V tomhle domě žádný pes nebude, dokud se budeš chovat, jak se chováš, slečinko.“ „Slíbila jsem jí psa, když jí to ve škole půjde dobře…“ „Hnědýho s bílejma flekama!“ přisadí si Norma. Matt ukáže na Charlieho, který stojí u stěny. „Už jsi zapomněla, jak jsi říkala svému synovi, že nemůže mít psa, protože není dost místa a není nikdo, kdo by se o něj staral? Vzpomínáš? Když on chtěl mít psa? Chceš to, co jsi mu říkala, vzít zpátky?“ „Ale já se o svýho psa můžu starat,“ naléhá Norma. „Budu ho krmit a koupat a venčit…“ Najednou Charlie, který dosud stál za stolem a hrál si s velikým červeným knoflíkem navlečeným na provázku, promluví. „Já jí pomůžu postarat se o toho pejska! Budu jí ho pomáhat krmit a česat a nedovolím, aby ho cizí psi pokousali!“ Ale ještě než stačí Matt nebo Rose odpovědět, rozječí se Norma: „Ne! To bude můj pes. Jenom můj pes!“ Matt pokývne. „Vidíš?“ Rose si sedne ke dceři a konejšivě ji hladí po copech. „Ale my se musíme o všechno dělit, miláčku. Charlie ti může pomoct se o něj starat.“ „Ne! Bude jenom můj! … To já jsem dostala áčko z dějepisu – ne on! On nikdy nedostává dobrý známky jako já. Proč by mi měl pomáhat se psem? Pak by ho třeba pes měl radši než mě a byl by to víc jeho pes než můj. Ne! Jestli ho nemůžu mít sama pro sebe, tak ho nechci vůbec.“ – 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221478