Tabu Tabuizovaná témata existují všude na světě a v každé kultuře. Existují ve větší či menší míře, záleží na tom, jak je konkrétní kultura otevřená. Pokud jde o náš předmět zájmu, některá tabu se vztahují pouze na arabský svět a některá na konkrétní arabskou zemi. Jiná se stala celosvětovými tématy. V této oblasti k otázkám tabu patří: náboženství islám včetně osoby Muhammada, sex, žena a rodina, a hlavně v případě monarchistických zřízení vládnoucí rodina nebo celý rod. Ve světle posledních událostí dochází také v této otázce k vývoji. Ostatní tabu v podstatě platí i u nás, i když do jiné míry. Díky vývoji, vzdělanosti, lepšímu přístupu k informacím a hlavně díky ochotě být otevřený a nasávat nové se dostáváme dál a zbavujeme se stereotypů. Informace o nepříjemných nebo nepřiznaných tématech si pomalu začínáme osvojovat a nebojíme se otevírat i třinácté komnaty. Nestrachujeme se, že vstupujeme do magických kruhů nebo překračujeme hranici dovoleného. Vědomě ji vyměňujeme za nejistotu osobního výzkumu s cílem něco odhalit, proniknout do podstaty věcí, což někdo může považovat za riskantní nebo rouhačský přístup.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221425
Pověrčivost K výrazným rysům arabského etnika patří pověrčivost. Zařazuji ji sem proto, že překrývá tabuizovaná témata. S pověrčivostí souvisí také víra v uřknutí. Existovala u starých Arabů, a existuje dodnes. Přímo pochválit dítě, že je pěkné nebo že se vydařilo, je právě z tohoto důvodu v konzervativních rodinách a do velké míry mimo velká města stále nepřípustné. Mohlo by se stát, že se dítěti přihodí něco zlého. Proto se ještě v nedávné minulosti dávala dětem jména jako např. Mudžrim (zločinec), nebo Ifrít (démon, skřítek). Pojmenovali děti přesně naopak, než jaké je chtěli mít. Byli přesvědčení, že takhle se jejich dítě „vydaří“. Taková jména se vyskytují dodnes, ale už v menší míře. Poměrně časté ifrít nebo pro ženu ifríta se ale používá ve významu „potvora, vychytralec“, evidentně s milou konotací. Hlavně v minulosti se běžně stávalo, že děti umíraly v raném věku. Rodiče jim proto dávali jména jako Chanžar („dýka“), Sachr („skála“) nebo jména zvířat jako Asad (lev) nebo Usáma (lev), tedy aby dítě bylo silné a pevné, nic ho neohrozilo a dokázalo přežít. Na ochranu před uřknutím rodiče dávali a také dávají dětem na krk různé amulety a talismany. Nejrozšířenější bývají ve tvaru trojúhelníku nebo malého válečku, do něhož se vloží téměř tajný obsah. Ten závisí na konkrétní zemi a komunitě. Může to být koření, bylina nebo fazole či čočka, stejně tak verš z Koránu, většinou verš vzývání, také úlomek kosti, skořápku, zub či vlas. Slovo hidžáb označující šátek na hlavě muslimek funguje rovněž jako nejpoužívanější označení pro talisman. V Súdánu se dodnes běžně dává zejména narozeným dětem, většinou je z telecí kůže uchycené na niti. Dovnitř se obvykle vkládá kammún aswad – semena černuchy (latinsky Nigella sativa). Talisman se zavěsí dítěti na krk – nosit by jej mělo alespoň rok –, nebo se vloží mezi jeho oblečení. Arabové dávali amulety rovněž koním a velbloudům. V hluboké minulosti se jako talismany uplatňovaly také předměty, které používal Muhammad. Byl to třeba růženec, malý Korán, modlitební kobereček nebo michála (stříbrné pouzdro obsahující uhel na vyznačení oční linky; dnes se nosí jako přívěsek). Proti uřknutí nosili malí chlapci v uchu náušnici. Jestliže se někdo
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221425
upřeně zadíval na dítě, uřízli rodiče obvykle kousek šatů, které mělo dítě v té době na sobě, a spálili jej s přidáním soli a semene koriandru. Popelem ze spálené směsi pak dítě posypali. Tento rituál bylo třeba vykonat před západem slunce. Praktikoval se ještě v poměrně nedávné minulosti. Arabské pohádky se často zmiňují o džinech. Právě ti jsou nejvýraznějším rysem týkajícím se pověrčivosti. Podle arabské tradice má každý džin svoje jasné „společenské postavení“ někde na škále mezi anděly a lidmi. Někteří džinové jsou vyznavači islámu, jiní nevěřící, ale všichni mají nadpřirozené schopnosti. Nevěřící džin se nazývá ďábel, arabsky šajtán, nejvýše postavený iblís. Džinové přebývají na zemi, ve vzduchu, v moři, v různých předmětech, zvířatech – hlavně kočkách, budovách a místnostech. V minulosti Arabové věřili, že džin se nachází i v latríně, a proto když ji navštívili s jasným cílem, vždycky říkali: „S dovolením!“ Písečný vír je dodnes pro některé Araby ztělesnění pouštního džina. Padající hvězda – šiháb – znamená pád zlého džina. Ghúl je zase pojmenování pro džina, který straší na hřbitovech nebo na opuštěných místech. Má hrůzostrašnou podobu nebo se zjevuje jako zvíře. Zlý džin nejvyšší třídy se jmenuje márid. Píše se o něm v Pohádkách tisíce a jedné noci. Víra v džiny je stále živá. Jejich existencí a příběhy s nimi spojenými je opředena významná archeologická oblast Džabal al-Barkal v Súdánu, ale dá se říct, že v područí pověr a magie žije Súdán téměř celý. Arabové považovali některé dny v týdnu za šťastné, jiné zase za nešťastné. Nejméně šťastným dnem byla sobota, kdy se nedoporučovalo vydávat na cestu, stříhat si vlasy nebo nehty. Za nejšťastnější den označovali Arabové pátek.
Jeden můj kuvajtský kamarád je diplomat, zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí Kuvajtu, a reprezentuje svou zemi na různých mezinárodních fórech. Když jsem mu oznámila, že jedeme na výlet do Ománu a navštívíme také města Nizwa a Bahla, s šokovaným
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221425