„Karí ti přivezu!“ zaječel bratrovi v odpověď. Nám pak do okna mávl na pozdrav a křikl na nás: „Jedu do té nové indické restaurace. Otevřeli ji nedávno kousek od Mooru. Řeknu vám, jaké to tam je!“ Jen jsme mu mávli na pozdrav a sledovali, jak mizí ve tmě. „Já ti karí dneska nenabídnu,“ obrátila jsem se k Williamovi. „Chystám ale kuře s velikonoční nádivkou. Je to babiččin recept.“ „Skvělé!“ zajásal William. „Já karí nemusím.“ A já zamířila do kuchyně, abych dostála svému slovu.
98
JAK NEMÍT NA PIKNIKU O JEDEN SENDVIČ MÍŇ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221423
KAPITOLA ŠESTÁ
JAK SE VSTUPUJE PODRUHÉ DO TÉŽE ŘEKY Květen jako by se nám chtěl odvděčit za návrat zimy o Velikonocích. Jednoho rána jsme se s Williamem probudili do slunečného dne, který byl provoněný nejen jarem, ale dokonce už i příslibem nadcházejícího léta. A k mému překvapení ta idyla vydržela, což bylo u anglického klimatu něco výjimečného. Panovalo krásné, teplé počasí s občasnými přeprškami. A zahrada tím pádem rostla jako zběsilá, aby si vynahradila promarněné jaro. William měl plné ruce práce s udržováním trávníku a snažil se ho sekat ve chvílích, kdy nebyl nablízku kingstonský trávníkový expert Johnny Maceška. Ten měl sice nyní trochu jiné priority, neboť se snažil trumfnout rivala Jeffa Bacona, ovšem na dobrou sousedskou radu si i přitom čas vždycky našel. Nepřestával rovněž Williamovi vnucovat údajně zázračný prostředek na likvidaci mechu, zvaný Mechovrah. Po tomto přípravku, který měl z každého trávníku odstranit mech a vytvořit z něj hebký zelený koberec, nám v tom našem zůstaly ošklivé rezavé skvrny, na nichž, jak se zdálo, nerostla namísto mechu po deset let tráva. Jak se vstupuje podruhé do téže řeky
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221423
Macešku však nyní skutečně víc zaměstnával boj s rivalem Jeffem Baconem o trávník krásnější do té míry, že jsme měli od jeho vlezlých rad celkem pokoj. Už od rána jsem opět seděla v kanceláři u počítače, protože jsem měla termínovaný překlad, který jsem chtěla odevzdat v předtermínu. Musela jsem však vynaložit veškeré úsilí na to, abych se na práci soustředila. Vrcholící jaro se mi totiž prodralo otevřeným oknem i do kanceláře, naplnilo ji voňavým vlahým vzduchem a ptačím zpěvem a lákalo ven do rozkvetlé přírody. S povzdechem jsem se znovu zabrala do překladu. Pípnutí mobilu, oznamující příchozí esemesku, jsem tentokrát uvítala jako příjemnou záminku k přerušení pracovního procesu. Zpráva byla od Isoldy, která mě zvala na čaj. Tu návštěvu jsem už několikrát odložila, a to nejen proto, že jsme měli s Williamem spoustu práce. Nějak se mi nechtělo vracet se do vzpomínek, které budou pro Isoldu jistě bolestné. Bylo mi ovšem jasné, že dál to odkládat prostě nemůžu. Zahleděla jsem se přes zelenající se pole směrem k Worthu. Mezi košatými stromy se tam v dáli rýsovala věž worthského panského sídla, za nímž se tyčil kostel. Ach co, pomyslela jsem si. Den je krásný a práce mi neuteče! Překontrolovala jsem jen pro jistotu, kolik textu mi ještě zbývá přeložit. Uklidnilo mne, že toho už moc není. Natáhla jsem se po telefonu, abych zavolala Williamovi z pevné linky. „Ahoj,“ řekl, když jsem se ohlásila. Český pozdrav „ahoj“ v něm nepřestal vyvolávat mírné pobavení, protože se tak v Británii skutečně zdraví pouze námořníci a vůbec ti, co se nějak plaví po vodě. 100
JAK NEMÍT NA PIKNIKU O JEDEN SENDVIČ MÍŇ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221423