Matka, dcera, nebo já (Ukázka, strana 99)

prožívání celého života – už se s mámou nebudu dělit o svůj život, o nové životní události, oslavy, o dny a všechno, co prožívám bez ní. To všechno přesto, že je pořád naživu.

Jenže stejně jako tolikrát během těch let bylo i tentokrát třeba opatřit oba chlebíčky sendviče. Máma tu nebyla. Tenhle den ale patřil Ruby a ona si zasluhovala, aby byl úžasný. A v mnoha směrech takový byl.

Táta a bratr mě zahřívali láskou a podporou, rodinnou pokrývkou, na jejímž vytvoření máma tak tvrdě pracovala. Spolu se mnou se radovaly moje kamarádky, jako vždycky věrné a milující. A samozřejmě tu byl můj muž, Daisy a Poppy. Všichni jsme tu byli pro Ruby – pro naše těžce vybojované, tolik milované dítě, tak dokonale nádherné, tak okouzlující, tak úžasné.

Jenže už to nebylo totéž. Bez mámy už to nikdy nemohlo být totéž.

Bylo to jako pustit se do chleba, který je najednou bez másla. Jako zjistit, že láhev červeného vína je vlastně prázdná, když jste si po dlouhém dni zrovna zapálili krb a chystali se nalít si skleničku. Nejenže tu s námi neustále pobýval ten nezvaný host zvaný Ztráta. Přivedl si s sebou ještě kamaráda zvaného Výčitky svědomí, který zapáchal, dělal neslušné vtipy a hrozil, že pokazí celou oslavu. Máma tu nebyla, bylo to ale ještě horší. Byla totiž naživu a byla v domově, zatímco rodina, kterou vybudovala, za kterou bojovala a kterou držela pohromadě, oslavovala rodinnou událost.

Na oslavu přišel pan Příšerný a tiskl mě v pevném objetí. Kdybych si pro svou mámu chtěla představit ta nejhorší muka, jistě by to bylo její vyloučení z rodiny, kterou milovala.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221419

Ale stalo se. Nebude na fotografiích, zářící láskou k Ruby. Nebude na videu, smějící se štěstím. Potom jsem si ale uvědomila, že tam s námi vlastně je. V našich myšlenkách, v naší svornosti a v tom, jak si spolu povídáme. Protože byla skálou, na které jsem stála. Fotky, na kterých zářím, mohly vzniknout díky tomu, že mě milovala. Video, na kterém se směju, mohlo vzniknout díky tomu, že mi její láska pořád dává sílu jít dál. Jsem její dcera, a vždycky budu.

] Všichni jsme budoucími sirotky, od okamžiku narození jsme předurčeni k tomu, že o svou rodinu přijdeme. Jediné otázky jsou kdy a jak.

Ztratit rodiče – ať už jsme si blízcí, nebo ne, ať už jsme s nimi měli skvělý vztah, nebo ne, ať už se nám po nich bude stýskat, nebo ne – je tragickou událostí v životě každého člověka.

Znám několik lidí, kteří s jedním z rodičů nemají ten nejlepší vztah, a přesto je tu pořád silný strach z jeho ztráty, ne nezbytně kvůli ztrátě lásky, ale kvůli ztrátě naděje, že se najde nějaké řešení. Takže tak či onak, ztratit rodiče je jako být unášen proudem. Ze všeho nejtěžší je naučit se kreslit si vlastní mapu.

Ztratit rodiče dlouho předtím, než zemře, je zlý sen, na který je málokdo připraven, a jak jsem sama zjistila, odpoutat se je jediná možnost, jak přežít. Problém je, že chybí návod. Žádná disneyovská pohádka neukazuje, jak truchlit pro někoho, kdo je pořád naživu a jehož oči se rozsvítí, kdykoli vejdete do místnosti.

Máma pořád žila, ale máma, kterou jsem znala, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221419

zemřela. Tohle nejasné truchlení je horor, který prožívá spousta lidí každý den, a jen zřídka o něm uslyšíte. Je to ten nejpodivnější, nejbolestnější stav, kdy člověk přijde o jednoho z rodičů dlouho předtím, než skutečně zemře. Je to ale stav hrozivě častý.

Nutnost čelit problémům ztráty rodiče, často ztráty rodiče takového, kterého jste znali, dlouho předtím, než tento rodič doopravdy zemře, představuje pro ohromné množství lidí, s nimiž se setkávám, jeden z nejsložitějších úkolů. V případě mojí mámy to byla mrtvice. V případě jiných lidí je to Alzheimerova nebo Parkinsonova nemoc nebo demence. Při mnoha z těchto degenerativních onemocnění se vytrácí člověk, kterého jste celý život milovali. Přestože ho pevně držíte za ruku, odlétá jako papírový drak do větru. Pevně svíráte držátko, jeho ruku, on už ale letí příliš vysoko a vy skoro nedokážete rozeznat jeho skutečnou podobu. Souběžně pečujete a truchlíte.

Je to nesmírně traumatická zkušenost a já osobně prožívala zármutek téměř nesnesitelný.

Muka toho, co jsem si pro mámu přála, pokaždé, když jsem ji viděla, mě trhala na kusy. Jizva po mém císařském řezu se už dávno zahojila, ale já se pořád cítila otevřená. Nutné potřeby mých dětí a mých rodičů představovaly vír péče, který mě roztáčel mimo mou kontrolu, ale současně jsem v sobě měla emoční drén, jímž jsem krvácela.

Prožila jsem celé měsíce v šoku a zármutku, zmítaná tím, co se stalo, a odmítající to přijmout. Pořád jsem čekala, že se probudím a všechno to bude za námi. Pomalu jsem si ale musela přiznat, že už to není krize – že je to skutečnost. U malých dětí alespoň znáte stadia, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221419