Salonní tanečník s úlevou přisvědčil. Představa, že by Armando de Troeye přes jeho varování vešel do předměstské putyky s pistolí v kapse, ho celou dobu znepokojovala. „Tak je to lepší.“ Za těch dvanáct let, co sem Max nevkročil, i když v Buenos Aires pobýval několikrát, se tu zřejmě změnilo jen málo. Ustavičně kráčel ve svých vlastních stopách a vzpomínal na nedalekou barabiznu, kde strávil dětství a rané mládí: činžovní dům stejný jako jiné v téže ulici Vieytes, v celé čtvrti a v celém městě. Různorodá změť lidí, která nepřipouštěla jakékoliv soukromí, uvězněná mezi stěnami zchátralé jednopatrové budovy, kde se tísnilo sto padesát osob nejrůznějšího věku: mluvili španělsky, italsky, turecky, německy nebo polsky. Místnosti se dveřmi, jež nikdy neviděly klíč, pronajaté početným rodinám nebo zase hloučkům osamělých mužů, vystěhovalcům obou pohlaví, kteří – pokud měli to štěstí – pracovali u Jižní železnice, na molech kolem Riachuela nebo v nedalekých továrnách, jejichž sirény houkaly čtyřikrát denně, a řídily tak život v domácnostech, kde vlastních hodin bylo pořídku. Ženy, jež tlouky praly mokré šatstvo v kádích, a houfy dětí hrající si na dvoře, kde v každou denní dobu viselo prádlo a vsakovalo do sebe vůni smažených ryb nebo páru z masa se zeleninou, smíšené s puchem ze společných záchodků se stěnami natřenými dehtem. Místnosti, kde krysy žily jako domácí zvířata. Místo, kde se jen malé děti a sem tam nějaký chlapec bezelstně usmívali, s nevinností svých několika málo let, aniž tušili nevyhnutelnou porážku, kterou jim život skoro všem chystal. „Tady ji máte… Nádražní.“ Zůstali stát u elektrické svítilny. Celá temná ulice za železniční stanicí na opačné straně tunelu skoro úplně sestávala z přízemních domků, až na několik jednopatrových budov; na jedné z nich zářil neonový nápis Hotel, ovšem poslední písmeno nesvítilo. Podnik, který hledali, bylo vidět v šeru na konci ulice: přízemní budova vyhlížející jako skladiště, se střechou a stěnami z pozinkovaného plechu a se žlutou svítilničkou na dveřích. Max počkal, až se zprava vynořila dvojitá světla pierce-arrowu a jela pomalu dál, až zůstala stát 102
00tango432.indd 102
23.8.2016 14:57:13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221236
tam, kde to šoférovi uložil: o padesát metrů dál, u nároží sousedního bloku. Když zhasly reflektory auta, salonní tanečník se podíval na de Troeyeovy a viděl, že skladatel otvírá ústa jako ryba vyhozená z vody a samým vzrušením lapá po dechu a Mecha Inzunzová se usmívá s podivným leskem v očích. Narazil si tedy klobouk hlouběji do čela, řekl „pojďme“ a všichni tři přešli ulici. V Nádražní to páchlo cigaretovým kouřem, láhvemi džinu, pomádou na vlasy a lidským potem. Stejně jako jiné dupárny v okolí Riachuela to přes den byl prostorný sklad a prodejna potravin a nápojů, večer se tu však hrálo a tančilo: dřevěná podlaha, která při došlápnutí vrzala, železné sloupky, stoly a židle plné mužů i žen naproti cínovému pultu, osvětlenému elektrickými žárovkami bez stínítek, s šibeničními existencemi, které se o něj opíraly lokty nebo se po něm povalovaly. Na stěně za Galicijcem, jenž obsluhoval u pultu spolu s hubenou, nevzhlednou číšnicí, která se loudavě pohybovala mezi stoly, vynikalo veliké zaprášené zrcadlo s reklamou Pražené kávy Águila a plakát pojišťovny Francoargentina de Seguros, na kterém byl vyobrazen gaučo pijící maté. Napravo od pultu, u dveří, kterými bylo vidět sudy sardinek a krabice nudlí se skleněnými víky, mezi vyhaslými petrolejovými kamny a starým rozvrzaným elektrickým pianem Olimpo, bylo malé pódium pro orchestr, kde tři hudebníci – bandoneón, housle a piano s klávesami nalevo popálenými od cigaret – hráli místní melodii, ve které zněl melancholický nářek, a Max Costa se domníval, že v jejích tónech poznává tango Starý kohout. „Úžasné,“ zamumlal Armando de Troeye obdivně. „Tohle jsem nečekal, a je to dokonalé… Je to jiný svět.“ Úplně stačilo se na něj podívat, pomyslel si Max smířeně. Skladatel si odložil hůl a klobouk na židli, z levé kapsy saka mu vyčuhovaly žluté rukavice, a jak měl jednu nohu přehozenou přes druhou, pod dokonale nažehlenými kalhotami mu bylo vidět svršky zapnutých psích deček. Obklopoval ho samozřejmě pravý opak tanečních sálů, jež spolu se svou ženou poznal ve společenském oblečení; Nádražní byla svět jiného druhu a obývala ji odlišná stvoření. Dámská účast 103
00tango432.indd 103
23.8.2016 14:57:13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221236
sestávala z tuctu žen, téměř výhradně mladých, jež seděly spolu s muži nebo s dalšími tančily v prostoru, který zůstal volný mezi stoly. Nebyly to vysloveně prostitutky, vysvětlil jim Max šeptem, nýbrž animírky: tanečnice, jež mají za úkol přimět muže, aby s nimi tančili – za každý kousek dostávaly žeton a majitel jim ho pak směnil za několik centů – a aby vypili co možná nejvíc. Některé měly snoubence nebo přítele, jiné ne. A někteří z přítomných mužů do toho byli zapleteni. „Pazdírové?“ nadhodil de Troeye. Připomněl výraz, který Max použil na palubě Cap Polonia. „Víceméně,“ potvrdil Max. „Ale ne všechny ty ženy tady je mají… Pro některé je tanec prostě práce. Vydělávají si tím na živobytí, stejně jako jiné v okolních továrnách nebo dílnách, ale nezacházejí dál… Počestné tanečnice tanga, nakolik je to možné.“ „Když tančí, tak zrovna počestně nevypadají,“ řekl de Troeye a rozhlédl se kolem. „A dokonce ani když sedí.“ Max ukázal na objímající se páry, které se pohybovaly po provizorním tanečním parketu. Vážní a zamlklí tanečníci, až přehnaně mužní, uprostřed hudby – rychlejší než obvyklé moderní tango – naráz přerušovali svůj pohyb a přiměli ženy, aby se točily kolem nich, ale přitom se jich nepřestávaly držet, dotýkaly se jich nebo se k nim úporně tiskly. A když k tomu došlo, kroutily boky jako na útěku, od kterého hned zas upouštěly a klouzaly nohou po vnější či vnitřní straně mužových stehen. Působilo to nadmíru smyslně. „Jak vidíte, je to jiná podoba tanga. A jiné prostředí.“ Přišla číšnice a postavila na stůl džbán džinu a tři sklenice, prohlédla si Mechu Inzunzovou od hlavy až k patě, lhostejným pohledem přejela oba muže a šla pryč; otírala si přitom ruce do zástěry. Po náhlém a nepříjemném mlčení při jejich příchodu – hned ode dveří je sledovalo možná dvacet párů zvědavých očí – rozhovory u stolů opět pokračovaly, i když neomalené nebo zase kradmé pohledy neustávaly. Maxovi to připadalo logické, a nic jiného ani nečekal. Potkávat příslušníky nejvyšších buenosaireských kruhů při nočních taženích za pitoreskností a zlotřilostí, na obchůzce po pochybných kabaretech nebo putykách v chudinských čtvrtích bylo celkem běžné, čtvrť Barracas 104
00tango432.indd 104
23.8.2016 14:57:14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221236