Jezdec se usmál: „Copak ty nevíš, že někteří draci, a těch je většina, nejsou vidět? Potichu obcházejí a čekají na každé zaváhání, aby člověka roztrhali. Vidět draka je výhoda. Půjdeš k němu a srazíš mu kopím jeho koruny.“ Při posledních slovech stříbrného jezdce si Tomáš viditelně oddechl. „No, srazit koruny snad dokážu. Hlavně že ho nemusím probodnout nebo tak něco.“ Ale Drakobijce zvážněl. „Úplně snadné srazit koruny nebude. Nesmíš před ním ani o píď couvnout. Každé tvoje zaváhání, každý krok zpátky znásobí jeho sílu. A tomu, co ti řekne, nevěř, i kdyby mluvil sebepřesvědčivěji.“ „On umí mluvit?“ špitla zděšeně Alžbětka. „Ne tak jako ty nebo já,“ odpověděl jezdec. „Přesto mu tvůj bratr bude velmi dobře rozumět.“ Tomáš znovu potěžkal kopí v ruce. Hřálo ho v dlani, jako by bylo živé. Jezdec poplácal po krku koně, který už netrpělivě hrabal kopytem, a naposled pohlédl na Tomáše. „Říkám ti znovu: nevěř mu. A neotálej. Ať tě neopustí odvaha.“ Potom zvedl ruku na rozloučenou. „Odjíždíš?“ vyhrkla Alžbětka. Mrzelo ji, že ho už nikdy neuvidí. Byl tak krásný. Drakobijce se otočil v sedle. „Pastýř mě očekává.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221123
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221123
„Pastýř? Kdo je to? Pověz nám o něm,“ prosila Alžbětka. Drakobijce už pobídl koně, už vyrazil vpřed, ale stačil se přes rameno ohlédnout. „Přítel. Pastýř je dobrý přítel,“ zavolal na ně. Znovu osaměli. Ještě chvilku zněly pouští tlumené údery koňských kopyt, ale brzy zmizel jezdec za obzorem a zase bylo ticho. A ticho vystřídal táhlý, vítězoslavný řev. Drak se vracel. „Tak do toho,“ řekl Tomáš a vyšel mu vstříc. Alžbětka chytla odcházejícího bratra za ruku. Na hlad v tom rozčílení z draka a jezdce skoro zapomněla, ale od rána ji sužovala žízeň. A Tomáš přece také nic nejedl a nepil. „Počkej. Měl bys sníst pomeranč, aby ti nedošly síly moc brzy,“ řekla mu. Tomáš na sestru pohlédl. Žaludek ho před zápasem bolel, pořádné jídlo by nedokázal polknout, ale žízeň měl a jakou! Pomerančová šťáva byla přesně to, co potřeboval. S přemáháním zavrtěl hlavou: „Když teď sním pomeranč, zbudou nám na další cestu jenom dva. A to je málo.“ Ale Michal už loupal oranžovou kůru. „Alžbětka má pravdu,“ řekl. „Když draka nezabiješ, nebudou nám pomeranče k ničemu. Když ho zabiješ, pořád máme naději, že někde v poušti najdeme vodu.“ Tomáš se přestal zdráhat. Rozdělil ovoce, které mu dal bratr, a polovinu vrátil sourozencům. Vzali si po dílku a zbytek mu mlčky podali zpátky. Tomáš jedl rychle, ve spěchu. Chuť pomeranče nevnímal, ale žízeň ho přešla. Když polkl poslední sousto, otřel si dlaně 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221123