Pulley - zlom
13.1.1957 2:07
Stránka 98
Až u knihovny přestal plán dávat smysl. Dlouhá úzká knihovna, která se táhla po celé západní stěně třetího podlaží, měřila jenom sedm a půl metru. Znovu místnost přeměřila. Správně měla mít deset a půl metru. V knihovně nebyla žádná okna, protože výšková budova banky přiléhala ke staré rotundě na západní straně a právě tuto zeď měly společnou. Iris se prohrabovala kabelkou a hledala plán druhého podlaží. Podle nákresu se vnější stěna druhého podlaží nacházela o tři metry dál než stěna, o kterou se opírala. Prohlížela si nákresy a poklepala tužkou na stěnu. Zněla dutě. Zabušila na ni pěstí. Rozhodně ji netvořilo staré laťoví a omítka, znělo to spíš jako sádrokarton. Přejela očima stěnu od podlahy ke stropu. Byla jednolitá, natřená na světle hnědo a ověšená velkými portréty starých bělovlasých mužů. Pan Wackerly, pan Brodinger, pan Mathias – na každém třetím metru visel portrét označený malou zlatou plaketou se jménem. Oči všech vyobrazených mužů ji sledovaly, když přešla tam a zpátky kolem západní stěny. Dlouhé police s knihami neodhalily žádné dveře, okno ani průchod. Iris vzdala pátrání kolem knihovny a zamířila do kanceláře v severozápadním rohu budovy, ve které stál vyklizený stůl Lindy Halloranové. Spočítala okna a porovnala je s nákresy. Jedno chybělo. Znovu je pro jistotu přepočítala. Došla k západní stěně kanceláře a zabušila na ni. Vydala stejný zvuk jako stěna v knihovně. Byla obložená ošklivými dřevěnými panely beze spár. V rohu stála objemná knihovna, která měla dva a půl metru na výšku a metr a půl na délku. Iris popošla až k ní a strčila do ní nohou. Ani se nepohnula. Dubový masiv, pomyslela si. Nakoukla do úzké škvírky mezi knihovnou a zdí a viděla akorát tmu. Sjela pohledem na zelený ochozený koberec a potom zpátky na knihovnu. Ani omylem se jí nepovede ji poodstrčit. Přejížděla očima prázdné dřevěné police a v hlavě jí šrotovalo. Před knihovnou stál těžký dřevěný stůl a dvě kožená křesla. Nábytek nevypadal jako nejlevnější sorta. Zaváhala a potom obešla stůl a odsunula křesla z cesty. Ohromná knihovna, která stála před zdí, byla prázdná a bezbranná. Nikomu nebudeš chybět, rozloučila se s ní v duchu. S přivřenýma očima uchopila nejvyšší polici, na kterou dosáhla, nohou se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221122
Pulley - zlom
13.1.1957 2:07
Stránka 99
zapřela o zeď a zatáhla. Knihovna z masivu zavrzala a naklonila se. Zakymácela se na hraně a potom se začala řítit k zemi. Dřevo praskalo a tříštilo se. Iris cítila, jak se podlaha otřásla, když knihovna zavadila o roh stolu a potom dopadla na podlahu. Skrčila se s pažemi napřaženými před obličejem, aby se chránila před úlomky dřeva. Napůl očekávala, že se do místnosti přiřítí Ramone s vytasenou zbraní. Když se nic takového nestalo, nervózně se zahihňala a smetla si prach z oblečení. Otočila se a spatřila přesně to, v co doufala. Za knihovnou byly dveře. Tmavé dřevo ladilo s okolním obložením. Zkusila otočit malou bronzovou klikou, ale byly zamčené. Vytáhla z kapsy univerzální klíč, který jí dal Brad pár dní zpátky, a vsunula ho do zámku. Ani se nehnul. Pro jistotu ho zkusila ještě jednou, opět bez úspěchu. Klíč k těm dveřím tam někde musel být. Rozhodla se znovu prohledat zásuvky Lindina stolu. Prohmatala vnitřek všech šuplíků od rohu k rohu, aby klíč nepřehlédla, ale našla jenom dvě kancelářské svorky a připínáček. Zabouchla všechny zásuvky a sklesle se sesunula na Lindinu židli. Pohlédla na polámané police a potom zpátky na stůl. Dřevo bylo naprasklé v místě, kde na něj dopadla knihovna, ale ji znepokojilo něco jiného. Stůl vypadal stejně jako včera – byl velký, těžký a prázdný. Přejela po něm rukou a zarazila se, když jí došlo, co nesedělo. Nebylo na něm ani smítko prachu. Zírala na místo, kam prstem napsala „Umyj mě“. Její slova byla pryč. Dřevo bylo dokonale čisté. Přejížděla očima po místnosti. Stůl byl jediný předmět, který nebyl obalený špínou. Vyskočila ze židle. Někdo musel v místnosti být. Někdo viděl její slova napsaná do prachu. Vyběhla z kanceláře do chodby, jako by tam vetřelec pořád stál s prachovkou v ruce. Chvíli se nehýbala a naslouchala, jestli ticho nenaruší nějaký zvuk. Mihotavé světlo baterky v patnáctém jí nešlo z hlavy. Určitě to byl jen Ramone, namlouvala si. Donutila se třikrát zhluboka nadechnout a vydechnout. Potloukat se po budově byla koneckonců jeho práce, a pokud toužil po tom čistit náhodné předměty, nic mu v tom nebránilo. Možná měl obsedantně-kompulzivní poruchu. Možná byl cvok. „Haló?“ zavolala do chodby. „Ramone?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221122
Pulley - zlom
13.1.1957 2:07
Stránka 100
Bez odpovědi. Znovu se zaposlouchala do ticha, jestli nezaslechne kroky nebo funění nějakého blázna. Kdyby na podlaží někdo byl, slyšela by ho. Ticho obestíralo vše kolem. Iris se znovu otočila k Lindině kanceláři a ukrytým dveřím. Když už nic jiného, objevila aspoň chybějící úsek. Zakreslila do plánu třetího podlaží prázdnou místnost tři metry širokou a čtyři a půl metru dlouhou a vyznačila polohu dveří a okna za Lindinou knihovnou. Místnost se táhla po celé délce knihovny a končila u nouzového schodiště. Prohlížela si plán. Knihovna skrývající dveře jí nedávala smysl. I když byla prázdná, vážila snad metrák. Zajímalo ji, jestli Linda o existenci dveří věděla. Přimhouřila oči a soustředila se na místo, kde sousedila tajná místnost se schodištěm. Možná tam něco přehlédla. Ramone k tajemným dveřím pravděpodobně klíč měl. Také se ho potřebovala poptat na jeho úklidové návyky, ale netušila, kde ho najít. Na Suzannině stole stál telefon. Zvedla sluchátko a ani ji nepřekvapilo, že bylo hluché. Vzala do ruky otlučený kávový hrnek a přemýšlela o konverzaci se ženou, která z něj kdysi pila. Jakási dívka zavolala Suzanne uprostřed noci a vyptávala se na její bezpečnostní schránku. Ta dívka se jmenovala Beatrice Bakerová. Iris vyskočila ze židle a zamířila do kartotékové místnosti. V zásuvce označené Ba – Br ležela složka Beatrice Bakerové přesně tam, kde měla. Iris vytáhla papírové desky a otevřela je. První stránka byla pokrytá stovkami malých ručně psaných linek a spirál. Byl to bezpochyby nějaký druh písma, ale nikdy v životě podobné znaky neviděla. Ve složce byl nespočet popsaných stránek a všechny vypadaly stejně. „Co to kruci je?“ zašeptala Iris. Nebyla tam žádná portrétová fotografie ze sedmdesátých let, žádné záznamy o zaměstnanci ani žádná stopa po Beatricině osobě. „Co to tady vyvádíte?“ zaburácel hluboký hlas. Iris zaječela z plných plic a narazila rukou do otevřeného šuplíku. Bleskově se otočila za hlasem a napřáhla kapesní svítilnu, připravena ji po vetřelci hodit. Před ní stál Ramone. „Prokristapána, Ramone, nemůžete se mi takhle připlížit za záda!“ řekla a nenápadně si vsunula Beatricinu služku pod paži. „Děje se něco?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221122