Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221069
K DY Z AS TAVIT ZR AŇOVÁNÍ ( O V O J T Ě C H U
M I N A Ř Í K O V I )
Rodný dům, ze kterého vidí Vojta vrcholky stromů, neměla zpočátku jeho máma vůbec ráda. Stojí na úpatí kopce, připadala si v něm jako v bunkru, neviděla z oken nebe. Z přírody se vracela v duchu na sídliště v Bohnicích, kde vyrostla a kde jí bylo dobře. Dům postavila se svým prvním mužem, se kterým měli dvě děti. Vojta měl tedy dva výrazně starší sourozence, kteří měli jiného tátu. Byl drsný, hokejový trenér, démon mámina života. Snažila se od něj utéct, sbírala sílu i odvahu, bála se jeho výhružek a násilí. Odešla, ale stále cítila jeho nebezpečný stín v zádech. Nedal pokoj ani jí, ani dětem. Syna nutil hrát hokej, ačkoliv tíhnul k tanci a ke stepu. Nakonec vše vyřešil osud nebo Bůh. Zemřel, a za nějaký čas se syn svěřil, že je gay. Otec by to nikdy neunesl, udělal by mu ze života peklo. To vše Vojta nezažil, ale ví, že je to kus bolesti mámina života i jeho bratra a sestry. Jednou jejich tátu jako malý dokonce viděl a divil se, proč mu říkají tati. Vojtův otec si vzal mámu se dvěma dětmi a on je jejich jediné společné dítě. Když se rodiče brali, táta byl svobodný mládenec, bezdětný, zvyklý žít svůj poklidný život. Dítě si velmi přál a na Vojtu se těšil. Vstoupil však do rodiny, ve které vyrůstaly dvě dospívající děti, jedno studovalo konzervatoř, druhé hrálo basket. Nebyla to tichá domácnost a navíc se narodil Vojta. „Věděl jsem, že to bude 94 / 95
těžké, ale že to bude tak těžké…“ přiznal se táta. Stále se snažil nalézt svůj ztracený klid. Zatímco otcové v okolí četli svým dětem pohádky, koupali je, prožívali s nimi volné chvíle, on se ukryl do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221069
pokoje a třídil si třeba staré fotografie. „Skutečný život je ale tady,“ naléhala na něj máma. Vojta byl dítě plné fantazie a her. Miloval Disney pohádky, pouštěl si je několikrát za sebou a pak je vyprávěl rodičům. Šíleli. Tarzana, Planetu pokladů… Lvího krále ne, ten ho bolel, zemřel mu táta. Měl vlastní pokoj, a tak když si něco rozestavěl, nemusel uklízet. Jeho vášní byly stavebnice. A měl dost hraček na to, aby mohly vznikat příběhy. Své stavby a světy den za dnem rozšiřoval, vymýšlel nové děje, které navazovaly. Netěšilo ho, když za ním někdo přišel a chtěl si s ním hrát. Narušoval mu jeho řád. Byl samotář. V šesti letech začal hrát ve Střešovicích fotbal. Kolektivní sport, potkal se s velkou vášní. Některé zážitky nikdy nevymizí. Jak v zápase, který byl pro něj důležitý, prohrávali dva nula. Byl už unavený, ale podařilo se mu přihrát na gól a snížili na dva jedna. Do konce zbývalo asi deset minut, „tahal“ balón přes půlku hřiště, ale neměl už sílu, tak ho nakopl před sebe. Byl to tak lehký a pomalý míč, že ho brankář podcenil. Bylo vyrovnáno. Soupeře laciný gól odrovnal. Zápas nakonec vyhráli. Cítil společně prožívanou radost i smích. Dodnes, když na utkání vzpomínají, vtipkují, že to byla nechytatelná střela. A on si vybaví, jak tam stál, promočený od deště, unavený, zpocený a prochladlý, ale jeho duše hořela. A dostal nabídku hrát za prvoligovou Duklu Praha. Jeho táta si vybudoval pracovnu ve sklepě. Trávil v ní většinu svého času. Večer pak přišel do obýváku, seděli na sedačce, v jednom rohu máma, ve druhém táta. Vojta uprostřed. Chytil každého z nich za ruku a spojil je. Totéž udělal na procházce. Máma z toho usoudila, že je dává
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221069