„Můžu se rozhodnout jinak? Nebo je příliš pozdě?“ „Chcete přijít také s jiným uspořádáním ohledně nemovitého majetku?“ „Ne, ne – ohledně celého rozvodu…“ uslyšel jsem sám sebe, jak říkám. „Chci říct, že jak se na to celé dívám znovu, napadá mě, jestli bychom se neměli opravdu pokusit dát tomu manželství druhou šanci.“ „Vaughane, nech toho!“ zasáhla Maddy. „Tohle není žádná hra.“ „Vaughane, co to provádíte?“ prosebně se ozval můj právník. „Když jsem navrhovatel – nemůžu tu žádost stáhnout nebo tak něco?“ Připadalo mi to jako rozumná otázka. Ve skutečnosti jsem žádný návrh neviděl, natož abych žádal nějaké lidi z publika, aby ji podepsali. Soudcova trpělivost se tím vyčerpala a vypadalo to, že se vůbec nedokáže rozhodnout, jak na to odpovědět. Dokonce i ta moucha v krytu světla ztichla. V hloubi mysli jsem doufal, že soudce prohlásí: „Je to proti všem zvyklostem, ale vzhledem k daným okolnostem dá tento soud pokyn Vaughanovi a Madeleine, aby okamžitě odletěli do Karibiku na druhé líbánky, aby za měsíčního svitu sdíleli jednu plážovou houpací síť a aby se paní Vaughanová znovu až po uši zamilovala do svého manžela.“ Místo toho vyčinil mému právnímu zástupci, že se nepřesvědčil, zda jeho klient skutečně rozvod chce, a prohlásil, že tento případ je „naprostá katastrofa“. Podíval se, kolik je hodin, a oznámil, že nemá jinou možnost než případ odročit. Vrátíme se prý k němu v pozdějším termínu, až, jak jízlivě dodal, si vyjasníme, co vlastně po soudu chceme, aby rozhodl. Uvnitř mě zaplavila radost. Trvalo to však jen zlomek vteřiny, než jsem zpozoroval, že Maddy propukla 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221006
v pláč a potom vyběhla ven. Dokonce se na mě ani nepodívala, ale následoval ji její právník a snažil se ji přesvědčit, jak dobře to doopravdy proběhlo. Zato pan Cottington se tvářil naprosto zdrceně. Rozhodl se, že na mě ani nepromluví, místo toho si sesbíral lejstra, zasunul je do aktovky a prostě odešel následován svými praktikanty a komplici. Soudce už odešel, a tak jsem tam seděl chvilku v tichu a snažil se pochopit, co jsem to vlastně právě provedl. „Teda, dělám tuhle práci už přes dvacet let, ale ještě nikdy jsem nezažila nic podobného,“ svěřila se mi soudní úřednice. Pokusil jsem se o úsměv. „Jen si myslím, že bychom si měli být naprosto jistí,“ odvážil jsem se vyslovit. „Víte, než to skutečně rozetneme.“ „Správně.“ Úřednice srovnávala židle. „Jak říkám, lidi si jsou obvykle celkem jistí, když už dorazí až sem.“ Bylo mi trapně a připadal jsem si trochu jako pošuk. Jedna moje část toužila rozběhnout se za Maddy, ale nechtěl jsem zažít, jak dovede být vzteky bez sebe, což jsem si právě před chvílí vybavil. Zahleděný přímo před sebe jsem uvažoval, kam bych odtud vlastně mohl jít. Úřednice si už posbírala všechny věci. „Byl to poslední případ před obědem, ale obavám se, že vás tady uvnitř nemůžu nechat samotného.“ „Ne, samozřejmě…“ odpověděl jsem. „Jenom – nevadilo by vám, kdybych odklopil ten kryt světla? Chytila se tam velká moucha a začíná z toho šílet.“ „Aha. Je tu údržbář… ale ano, tak dobře. Myslím, že se to odklápí jen tam na té jedné straně.“ „Ano, už to vidím.“ Vylezl jsem na židli a uvolnil kryt světla. Ustoupil jsem zpátky, abych viděl, jak osvobozený vděčný hmyz vyletí na 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221006
svobodu. Místo toho moucha spadla rovnou na podlahu, otáčela se dokola na hřbetě a bzučela. „Fuj, ta je obrovská, viďte,“ poznamenala úřednice, přešla k místu, kde moucha zápasila, a její otáčení a bzukot skončil konečným křupnutím, když ji rozmáčklo velké tlusté chodidlo. „A je to…“ poznamenala s úsměvem. „Hodně štěstí s vyřešením manželství – nebo vás tu uvidíme zase za pár měsíců…“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221006