poloviny šedesátých let jsou převážně černobílé, a tak není vidět, že Nanuky existovaly ve dvojím barevném provedení, a to v klasické modrobílé kombinaci a dále pak v kombinaci červenobílé jako doprovodná vládní vozidla, popř. vozidla hradní stráže. A právě tato provedení měla zvýšený výkon motoru (vyleštěné kanály, snížené hlavy válců) a taky byla standardně vybavena sirénou shodnou se sanitkami.
Zajímavé je také vybavení motocyklů vysílačkami. Existovala dvě provedení. První je vidět na obrázku na této straně, kdy příslušník VB stojí u zadní strany motocyklu a hovoří vysílačkou pomocí klasického sluchátka. Toto bylo obvyklejší provedení a v praxi to vypadalo tak, že řidič Nanuku se v pravidelných intervalech hlásil příslušnému operačnímu důstojníkovi, a ten ho pak posílal na místa určení podle potřeby. Druhé provedení bylo modernější, sluchátka byla pod helmou (na gumičce) a mikrofon na řídítkách. Ovládání bylo upraveno pro pravou ruku řidiče, mikrospínače byly umístěny v upraveném kovovém držáku (krytu), tvarově shodném s přepínačem hlavních světel na levé straně řídítek. Teď jsem se konečně dostal k vlastnímu hodnocení Nanuku z pohledu jeho uživatele. Dá se říci, že převažují ty kladné vlastnosti. Které to byly? Především dobrá ochrana jezdce před nepohodou. Pokud nebyl silný boční vítr s deštěm, jezdec byl proti dešti dobře chráněn. Motor byl zakapotován, a tím se schovala stará nectnost Jawy, kterou byl stále mastný a špinavý motor. V šedesátých letech bylo ještě mnoho prašných silnic a docházelo často k defektům pneumatik. Do boční schránky Nanuku se však pohodlně vešla náhradní duše i montpáky a nebyl pak problém provést opravu na silnici. Další docela zajímavou výhodou byla atraktivita a dobrá viditelnost stroje. Příslušníci VB, kteří na těchto motocyklech jezdili, často řídili dopravu na křižovatkách. Svůj motocykl vždycky postavili co nejviditelněji, a tím již Originální dobové fotografie ukazují nejen vlastní motocykl, ale taky dobové uniformy příslušníků Veřejné bezpečnosti a třeba i použití vysílačky uložené v kastlíku v zadní části motocyklu.
98
ČESKOSLOVENSKÉ MOTORARITY Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220919
z dálky upozorňovali na svoji přítomnost, čímž, dá se říci, dbali o svoji vlastní bezpečnost (měli na sobě nevýrazné hnědé kožené kombinézy, žádné reflexní vesty neexistovaly). Někteří si prý dokonce ve svém vlastním volném čase upravovali v dílnách motory svých strojů pro dosažení většího výkonu tak, jak to bylo provedeno na některých motocyklech. Na druhé straně byly nevýhody, a to velká váha stroje a citlivost na boční vítr. To se projevovalo zvláště při vyjetí ze zákrytu. Každý řidič s tím musel počítat a přizpůsobit svoji jízdu těmto vlastnostem. Dalo se prý na to zvyknout a nedělalo to větší problémy. Ještě snad jedna zajímavá informace na závěr. I když samozřejmě není známa tehdejší cena motocyklu, protože v rámci socialistického sektoru a státní správy docházelo jen k prodeji za tzv. velkoobchodní ceny, tak motocykl byl údajně vzhledem k tehdejší ceně laminátů dost drahý a jeho nákup značně zasahoval do rozpočtu jednotlivých oddělení VB. Proto také většina těchto strojů byla v základní výbavě, tzn. bez zvýšeného výkonu motoru, bez sirény a taky bez ovládání vysílačky na řídítkách. Rozhodně si však myslím, že tento motocykl zasluhuje naši „veteránskou“ pozornost a že patří k těm zajímavějším motocyklům naší motocyklové historie. Pracoviště řidiče – stíhače. Povšimněte si na pravé straně řídítek spínačů pro ovládání vysílačky a dole pak poměrně velkých plochých stupaček pro ukrytí nohou před odstřikující vodou. Karosérie dostatečně chránila jezdce proti nepřízni počasí, zadní velké kastlíky umožňovaly uložení všech potřebných věcí pro výkon strážní služby, vysílačky, bločků na pokuty i duše.
Ka p otova n é moto c y k l y
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220919
Závěr Přiznám se bez mučení, že napsáním této knihy jsem uspokojil svoji touhu po zpracování historie zajímavých vozidel jen částečně. Rozsah knihy mi neumožnil rozepsat se více o lidových vozítkách, která vznikala ve velkém počtu v poválečném období. A to už snad ani nebudu mluvit o dalším tématu, kterým měly být přívěsné vozíky. Ty také výrazně zvyšují užitné vlastnosti vozidel a do této knihy by samozřejmě patřily. A takový návěsný vozík za motocykly, jakým je PAv 40, popř. 41, nám mohou leckde v cizině závidět. Určitě svým nadčasovým designem předběhl svoji dobu a jeho obliba i po více než 50 letech od zahájení jeho výroby je obdivuhodná. Ale i tak jsme myslím ve čtyřech kapitolách prošli zajímavá vozidla a vozítka a zmínili jsme se i o současnosti. Je určitě moc dobře, že zřejmě monopolní výrobce dálníků je z naší země, kde prakticky dálník vznikl, máme u nás i výrobce tříkolek, i když v obou případech se jedná jen o hobby stroje, a to převážně ve vyšší cenové kategorii. Svému původnímu určení se již na hony vzdálily. Trochu jiná je situace u vozítek, která jsou dnes samostatnou kate-
100
gorií vozidel, avšak do jejich portfolia určitě zasahují dnes módní čtyřkolky a terénní vozítka z nich odvozená. Samostatné kapotáže motocyklů se už dnes asi nevyrábějí, protože nabídka motocyklů i silných skútrů je tak široká, že si určitě každý zájemce o podobný kapotovaný stroj může vybrat přesně takový, který odpovídá jeho představám. Nesmíme ovšem zapomenout, že tato kniha vyšla v edici „Retro“, a tak by měla být prioritou vozidla historická. Myslím, že veteránisté stále více objevují kouzlo těchto strojů, o kterých jsem psal, protože tato vozidla byla převážně vyrobena v omezeném počtu kusů, a tím jsou pro ně cennější. Dokonce se prý renovují některá lidová vozítka, která se dochovala, a tak doufejme, že se dočkáme i nějaké zajímavé publikace o nich. Každopádně všem těmto dálníkům, tříkolkám, vozítkům a Nanukům, o kterých jsem psal, přeji dlouhý veteránský život, jejich majitelům mnoho šťastných kilometrů za volanty a řídítky a vám, čtenářům, kterým se tato vozidla líbí, mnoho krásných zážitků při setkání s nimi v muzeích, na veteránských akcích nebo i v běžném provozu.
ČESKOSLOVENSKÉ MOTORARITY Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220919