záminkou, že si na místě zapomněl čepici. Z lidí, kteří v restauraci seděli okolo třetí hodiny, tam nikdo nezůstal. Ačkoli to ještě nemuselo nic znamenat. Pokud ho hlídají, mohli se stáhnout do kuchyně, do auta nebo do některé z přilehlých budov. Rozhodl se. Zavolal Ebbě s otázkou, zda by se raději nemohli setkat v jedné čínské restauraci nedaleko pizzerie. Neřekl jí proč a Ebba se neptala. Při rozhovoru působila bezstarostně a nezdálo se, že by to hrála. Zněla stejně jako naposledy. To ho utvrdilo v přesvědčení, že si jejich první telefonát nijak nespojila s tím, co dnes vysílali ve zprávách. Muž nevěděl jistě, jak policie pracuje, ale na jejich místě (a on by byl vynikající policista) by přesměroval hlídky z pizzerie do čínské restaurace. To by se samozřejmě neobešlo bez určitého rozruchu. Celou dobu, kdy nové místo setkání sledoval, ale k žádnému podezřelému pohybu nedošlo a ve tři čtvrtě na osm už byl naprosto přesvědčený, že policie o nadcházející schůzce nic neví. Vešel do restaurace. Rozhlédl se. Jeho příchod zůstal bez odezvy. Uvedli ho ke stolu, ale on hned poprosil o jiný, v rohu. Sedl si zády do místnosti a čekal. Dvacet minut nato vešly sestry Johanssonovy. Ebbě připadalo, že schůzka začala dobře. Když vstoupily, zvedl se od rohového stolu muž a zamával jim. Zamířily k němu. „Vy budete Ebba a Sara,“ řekl, když k němu došly, a bylo zjevné, že ví, která je která. Ne všichni od sebe sestry dokázali rozlišit. Spousta lidí dokonce z jejich podobnosti dělala bůhvíco. Ebbu to pokaždé rozzlobilo. Navzdory stejným rysům mezi nimi byly rozdíly. Vždyť jsou dvě různé bytosti. Přehlížet to mohl leda obyčejný ignorant. Ale ten vousáč s kšiltovkou naraženou tak hluboko, že sahala až ke kovovým obroučkám brýlí, je od sebe poznal a to mu hned ze začátku přičetla k dobru. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220445
„Já jsem Sören, mluvili jsme spolu po telefonu,“ prohlásil a napřáhl ruku směrem k Ebbě. Rozhodl se, že se tentokrát raději představí jiným jménem, jen podobně znějícím. Takovým, které je snadné si v telefonu splést. Vystupovat nadále jako Sven Cato by znamenalo zbytečné riziko. Dívky ho přes den mohly někde zaslechnout, i když si to třeba doposud nespojily. „Aha, promiňte, měla jsem pocit, že jste říkal něco jiného,“ podotkla Ebba, když se pozdravili. Sara jí přizvukovala. „Ne, jmenuju se Sören, ale to je jedno. Posaďte se.“ Pokynul jim směrem k sedačce a dívky usedly vedle sebe. Potom jim číšník přinesl jídelní lístek a sestry začaly vybírat. „Samozřejmě vás zvu,“ prohlásil do ticha, zatímco dvojčata pročítala menu. „Takže si dejte, na co jen máte chuť.“ Sara si objednala jarní závitky se zeleninou, Sören si poručil žebírka se sojovou omáčkou a Ebba zvolila krevety se zeleninou a tamarindovou omáčkou. Oběma dívkám sice už bylo osmnáct, ale alkohol si nedaly. Jen light colu a minerálku. Sören, který řídil, si objednal lehké pivo. Zatímco čekali na jídlo, začal se Sören ptát. Ebba byla zprvu trochu obezřetná. Už se jí několikrát stalo, že když mužům v jeho věku prozradila, čím se se Sarou zabývají, zahnali ji do kouta. K čemu je takový blog dobrý? To potřebujete, aby vás neustále někdo obdivoval? Proč vlastně člověk staví svůj život veřejně na odiv? Brzy však poznala, že Sörenův přístup je odlišný. Opravdu se snažil o portrét. Hlubší vykreslení jejich povah. Byl úžasně sečtělý a kladl jim otázky, které v nich vzbuzovaly pocit výjimečnosti. Ptal se jinak než většina lidí. Osobně, ale ne tak, aby jim narušoval soukromí. Zjevně je bral vážně. Poté, co jim přinesli objednávku, pustili se všichni tři do jídla a u toho pokračovali v rozhovoru. Sören si dělal poznámky. Saru zajímalo, proč si jejich odpovědi raději nenahrává. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220445
To je přece mnohem snazší než si všechno zapisovat. Sören opáčil, že lidé se při mluvení na diktafon mnohem víc kontrolují a celý rozhovor pak ztratí bezprostřednost. „Text samozřejmě dostanete k autorizaci, a když se vám něco nebude líbit, vždycky to můžete svést na to, že jsem vás špatně pochopil nebo něco přeslechl,“ usmál se. „Kdybych si náš rozhovor nahrával, tuhle možnost bychom neměli.“ Sympatický přístup a příjemný člověk, pomyslela si Ebba. Když číšník odnášel talíře, odmítly obě dívky moučník a místo toho si daly kávu. Přitom se rozhovořily o cenách Summer Blog Awards, následném večírku, co pro ně i jiné dívky takové ocenění znamená a jaké pozornosti se jim po vítězství dostalo. „Jeden z mých studentů dostal minulý podzim stipendium na MIT,“ vyhrkl najednou Sören. „A vůbec nikoho to neza jímalo.“ Ebba se Sarou se setkaly pohledem, obě zaražené tím, jak jim ten zdvořilý, skromný chlapík vpadl do řeči. „Aha…“ ozvala se Sara. „Tak to gratuluju.“ „Promiňte, že jsem vás tak přerušil,“ řekl Sören a sklopil pohled do stolu. „Omlouvám se.“ „To nevadí,“ odpověděla Sara. Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, jako by Sören ztratil nit. Ebba se omluvila a zeptala se, kudy se jde na toalety. Novinář naznačil směrem ke dveřím a pak doprava. Ebba odešla. „Dáte si ještě jednu colu?“ nabídl Sören Saře, když osaměli. Nejvyšší čas dnešní večer ukončit. Alespoň to dějství, které se odehrálo v restauraci. „Jo,“ odpověděla s pohledem přilepeným na displeji tele fonu. To je příznačné, pomyslel si a vstal. Jakmile přijde kratičká přestávka, okamžitě ven s mobily. Rozhovor trval asi hodinu a čtvrt. Co se za tu chvíli mohlo přihodit tak zásadního, že to nepočká ještě dvacet minut? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220445